Les Misérables

Tentokrát o londýnském představení z léta 2003.

Vysvětlení, proč jsem z tohoto špičkového představení nebyl zas tak nadšený, zabere trochu místa. S muzikálem Les Misérables (nebo — chcete-li — Bídníci) jsem se poprvé setkal v televizi: Vysílali koncertní provedení k desetiletému výročí. Na tomuto koncertu hrál velký symfonický orchestr, zpívali vybraní nejlepší zpěváci a celé to podporoval mnohasetplicí sbor.

Je pochopitelné, že takovýhle zážitek jen tak něco nepřekoná. Zejména ne česká verze s Karlem Černochem (který zpívá, jako když hroch leze z vody (copyright neznámý, via Jan Rejžek)) a pětiapůlčlennou kapelou. Jediné, co tomu chybělo, byla akce, děj.

A přesně to jsem si sliboval od londýnského provedení. Byl jsem ochoten vyrovnat se s tím, že Valjean nebude tak valžánovitý i že můj oblíbenec Javert bude méně žavértovější, než jsem zvyklý, a orchestr že bude chudší. Budiž!

Jenomže ono to kouzlo není v akci. To nejdůležitější, totiž barikádu, jsem viděl už na koncertu, Valjean bloudící po točící točně tak zajímavý není a Fantina v posteli také ne. Javertova sebevražda je řešena v rámci vztažných soustav docela vtipně, totiž místo aby on skočil dolů, most vyskočí nahoru.

Ale víc nic. I ty kostýmy jsou stejné jako na koncertě.

Pochopitelně: Pro ty, kdo znají pouze české představení, je to zážitek zcela nesrovnatelný. Jednu věc je ale třeba přiznat. Z českého představení ze začátku 90. let se pouze jeden hlas může rovnat těm velkým muzikálovým hlasům z koncertu k deseti letům Les Misérables. Hlas Heleny Vondráčkové.