G. G. Márquez: Zpověď trosečníka
Námořník spadne z lodi a deset dní pluje po moři. Když to byl Pí, aspoň to bylo zábavné. Teď ale ani ťuk.
A že je to skutečná příhoda, no dobře, možná jo. Nasvědčovalo by tomu, že se za těch deset dní (a tedy v celé knížce) lautr nic nestane. Jediné, co vás láká, jsou bulvární nadpisy a podnapisy, které se snaží vzbudit zdání dramatičnosti.
Ale jinak je to ve své krátkosti velká nuda.
D. Brown: The Da Vinci Code (Šifra mistra Leonarda)
Nejdřív nic moc, ale po několika kapitolách se příběh rozběhne, z hledání Svatého Grálu se stane hledání Svaté Ženy, aby nakonec byla nalezena Babička, ale to už je to zase otrávená nuda.
Podstatná otázka (k uvěření) byla: Skutečně existuje (může existovat) nějaké tajemství, které by bylo mocné, velmi mocné? V tom je Brown přesvědčivý, uvěřil jsem mu, že takové tajemství existovat může.
Ve zbytku je více než přesvědčivý spíše napínavý. A navzdory jisté fanatičnosti všechno nakonec šup šup odvolá. Byly to výmysly, selhání jednotlivce, žádná systémová chyba. Jako kdyby kdysi sloužil u české policie.
Takže zůstává velmi dobrá detektivka, která nuceně vyšumí (neboť Grál je nalezen pouze symbolicky). Je to spíše televizní seriál než román.
Metoda "udržování v napětí" je přitom tak prostá: Vždycky se dozvíme, že někdo něco (strašného) uviděl, uslyšel, zažil, ale co to konkrétně bylo, to na nás čeká až za deset, padesát, tři sta stránek. A čím dál to je, tím větší pitomost to bývá.
Zvídavost, co jsou vlastně fakta a co výmysly, mě minula. Věřím Brownovi, že víc fakt, než uvedl v preskriptu, tam prostě není.
Harry Potter a vězeň z Azkabanu
Vězeň z Azkabanu je sice mrtev, ale ve filmu se vrací...
Film se moc povedl, takže mu uděluji jednu hvězdičku z pěti. že je to málo? Hrál tam snad můj nejoblíbenější herec? Nehrál. A herečka? Taky ne. Tak co. Ta hvězdička je za to, že tam aspoň hrála moje druhá nejoblíbenější herečka.
Děj knížky jsem už dávno zapomněl, takže to bylo celkem napínavé a překvapující, časová smyčka se povedla, ale za tu hvězdičku dát nemůžu, to bylo určitě přesně takhle i v knížce. A opisovat se nemá.
To lítací monstrum Klofan, či jak se to jmenuje (rodové označení podobné hieroglyfu), bylo kouzelně roztomilé (představoval jsem si je větší). Že se změnil herec hrající Brumbála, to jsem vůbec nezaregistroval, stejně má nejmocnější kouzelník vypadat jinak než starý páprda, to mi nikdo nevymluví. Už aby Minerva začala dělat ve škole pořádek, že? V tomhle díle byla odsunutá až na 31. kolej.
Podstatné je poznamenat si děj - ale ono se tam toho vlastně moc neděje. Sirius uteče z Azkabanu a všichni kolem toho pobíhají. Lupin je vlkodlak, Peter je zrádce, ale uteče. Harry získá mapu a naučí se vyčarovat jelena. A dementoři nemají přízrakové kápě, to mě těší. Víc už nevím, viděl jsem to před týdnem.
S. King: Nezbytné věci
Nějak jsem tam na ni narazil v knihovně, a proč si ji tedy znovu nepřečíst.
Z prvního čtení před mnoha a mnoha lety jsem si pamatoval jen to, že úvod je vynikající, ale na konci je pes zavražděn vývrtkou a pak se to celé nějak zvrhne do úplné blbosti.
Leč ukázalo se, že se mi podařilo spojit dohromady dvě knížky. Úplnou blbostí totiž končí Basket Flora. A tak jsem se vývrtky dočkal daleko dřív, než jsem čekal, a závěrečné debility jsem se nakonec nedočkal vůbec.
Navíc jsem měl před přečtením pocit, že se pan Gaunt jeví jako velmi dobrý psycholog a až nakonec vyjde najevo, že je to tak trochu Ďábel. Přitom je to zřejmé už od začátku. Zřejmě se mi všechny knížky v hlavě pletou...
Takže nebýt pitomoučkého šerifa a té artritidy, kterou si King až příliš oblíbil, mohl to být téměř dokonalý horror. O čem je, to si pamatuju, takže si to sem poznamenávat nemusím.
J. K. Rowlingová: Harry Potter a Fénixův řád
Tragédie. Je to divné, různě slátané, nedeterminující. Prostě úplně zbytečný díl.
Všichni -iusové zůstávají -iusy ve všech pádech, a to mě bolí, ruší a znechucuje. Chci Siria, ne Siriuse!
Ze čtvrtého dílu si nepamatuji vůbec nic, takže se prosím nedivte, že si zde poznamenám, co se tu dělo. Ve čtvrtém díle se koná nějaký turnaj bludišti, zemře nějaký Cedrik a Voldemort nějak obživne či co, víc nevím. Ve Fénixově řádu pošle Ropucha na Pottera smrtijedy, ten jim vyšle v ústrety jelena, a pak se dozví, že je hlídán Fénixovým řádem, který bojuje proti Voldemortovi. Fénixův řád sídlí v Londýně, u Siria v utajeném domě.
Tomu, že Voldemort obživl, nikdo na ministerstvu kouzel nevěří. Ropucha z ministerstva se dostane do školy, z učitelky povýší na vyšetřovatelku a nakonec i na ředitelku, aby byla v závěru důkladně ztrestána.
Voldemort se snaží proniknout na ministerstvo kouzel, aby si mohl vyzvednout nějakou věštbu, o které se pořád mluví jako o zbrani, což jsem vůbec nepochopil. Celá knížka je úplně nepochopitelná.
Potter & spol. se dostanou k věštbě, přepadnou je smrtijedové, strašně zmateně s nima různě zápasí, až se nakonec věštba rozbije, sám Voldemort se objeví na ministerstvu, takže jeho existence je konečně uvěřitelná, ale v nejlepším se Voldemort přemístí neznámo kam a je konec. To přemisťování je úplná záhada.
Místo toho, aby Brumbál nebo někdo podobný věštbu hned na začátku zlikvidoval (= rozbil kouli), tak ji hlídají, ale neuhlídají. Proč? Sice by mohli Potterovi říct, že mu noční můry a vidiny podsouvá Voldemort a že jim nemá věřit, ale neřeknou. Proč?
Potter sice má bezpečný komunikační kanál (zrcátko) se Siriem, ale zapomene na něj. Proč? Od toho přece kouzelné dary jsou, aby jich bylo ve správnou chvíli použito. Když Jiřík pomůže mravencům a oni mu na oplátku slibují, že mu také pomohou, až to bude potřebovat, zapomene na to snad Jiřík?
Potter zapomene, že Snape je členem Fénixova řádu. Dejme tomu. Že by na to ale zapomněli úplně všichni? Neuvěřitelné.
Sirius má podezření, že Krátura byl venku. Proč se ho tedy nezeptal, když mu Krátura nesmí lhát?
Proč jsou pořád všichni postaveni před řešení situací, které by nemusely nastat? Jenom kvůli tomu, aby se mohli všichni (a Potter nejvíce) užírat odpovědností za Siriovu smrt? To je velmi chabé.
Jediné uvěřitelné na celé knize jsou výpady ministerstva. Ministerské výnosy a oznámení v souladu s těmito výnosy jsou dokonalá.
Hrdinnou postavou je Minerva McGonagallová. Její šarvátky s Ropuchou jsou báječné.
Rocky Horror Picture Show
Je to výtečné, výtečné, výtečné, opravdu výtečné.
A dneska si to pustím ještě jednou. A písničky se naučím nazpamět. A koupím si podvazky.
Ale vážně: RHPS je naprosto geniální muzikál parodující béčkové sci-fi horory. Obsahuje senzačního kriminalistu, kterým se snad inspiroval major Zeman v Býval jsem mladistvým intelektuálem, hodného a zlého vědce, no a opravdu spoustu podvazků.
Když mi před pěti lety jeden můj skotský kamarád předváděl jakýsi podivný rituální tanec s úkrokem vlevo, skokem vpravo, koleny u sebe atd atd, nechápal jsem, odkud to má. Teď už to vím a tancuji s ním.
Rocky Horror Picture Show je film pro náročného diváka.
Les Misérables
Tentokrát o londýnském představení z léta 2003.
Vysvětlení, proč jsem z tohoto špičkového představení nebyl zas tak nadšený, zabere trochu místa. S muzikálem Les Misérables (nebo — chcete-li — Bídníci) jsem se poprvé setkal v televizi: Vysílali koncertní provedení k desetiletému výročí. Na tomuto koncertu hrál velký symfonický orchestr, zpívali vybraní nejlepší zpěváci a celé to podporoval mnohasetplicí sbor.
Je pochopitelné, že takovýhle zážitek jen tak něco nepřekoná. Zejména ne česká verze s Karlem Černochem (který zpívá, jako když hroch leze z vody (copyright neznámý, via Jan Rejžek)) a pětiapůlčlennou kapelou. Jediné, co tomu chybělo, byla akce, děj.
A přesně to jsem si sliboval od londýnského provedení. Byl jsem ochoten vyrovnat se s tím, že Valjean nebude tak valžánovitý i že můj oblíbenec Javert bude méně žavértovější, než jsem zvyklý, a orchestr že bude chudší. Budiž!
Jenomže ono to kouzlo není v akci. To nejdůležitější, totiž barikádu, jsem viděl už na koncertu, Valjean bloudící po točící točně tak zajímavý není a Fantina v posteli také ne. Javertova sebevražda je řešena v rámci vztažných soustav docela vtipně, totiž místo aby on skočil dolů, most vyskočí nahoru.
Ale víc nic. I ty kostýmy jsou stejné jako na koncertě.
Pochopitelně: Pro ty, kdo znají pouze české představení, je to zážitek zcela nesrovnatelný. Jednu věc je ale třeba přiznat. Z českého představení ze začátku 90. let se pouze jeden hlas může rovnat těm velkým muzikálovým hlasům z koncertu k deseti letům Les Misérables. Hlas Heleny Vondráčkové.
Karel Kuna: Cesta do Malšic
Prózy Karla Kuny (*1970) jsou v kontextu současné tuzemské tvorby výjimečným jevem, píše se na přebalu knihy - pravdivě.
Cesta do Malšic je útlá knížka mikropovídek, někdy i jen na stránku, na dvě. Některé z nich jsou jen takové odlehčené momentky, ale za většinou se skrývá silný příběh nebo jen silná myšlenka, apel. Něco, co vás přinutí se po přečtení zamyslet, srovnat si to v kontextu svého života, a podotknout: Ten chlap ale umí psát!
Obyčejné příběhy vybroušené do démantu. Jen tak, cestou do Malšic. Až se vám bude někdy chtít cestou z hospody zvracet, nezapomeňte předtím vykřiknout: Pavlíku, ty svině!
Jistě, pane ministře
Vtipné? Jistě. A pravdivé? No, asi ano. Dává to smysl.
Řídí stát vláda nebo státní správa? Jestliže politici dělají politická rozhodnutí a úředníci tato rozhodnutí realizují, kdo má větší vliv?
Jistě, pane ministře a navazující Jistě, pane premiére jsou kultovní britské TV seriály ze života ministra pro administrativní záležitosti (a následně premiéra). Knižně jsou zpracovány jako ministrův deník prokládaný rozhovorem s jeho osobním tajemníkem, zápisky a korespondencí stálého tajemníka, vládními dokumenty, přepisy televizních pořadů apod. A je to stejně vtipné jako seriál.
Sir Humphrey Appleby, stálý tajemník ministerstva pro administrativní záležitosti, řídí ministerstvo sám a ještě se mu daří udržovat ministra Jima Hackera v domnění, že ministerstvo řídí on. Funguje to takto i v české vládě? Zřejmě ano. Jinak to totiž asi fungovat nemůže. Politici se mění, ale úředníci zůstávají. Státní správa nás chrání před blbými ministry — i před těmi chytrými.
Pokud na to přistoupíte, dostanete najednou smyslupné odpovědi na všechny své politické otázky. Proč každé zeštíhlování státní správy vede k jejímu dalšímu nabobtnání? Inu, nerealizuje to zeštíhlování náhodou sama státní správa?
Ale pak se dostanete k nějakým ne-až-tak-úplně-známým faktům a dojde vám to: Ta knížka lže. Ve skutečnosti je to všechno ještě mnohem horší.
Česky vyšlo Jistě, pane ministře ve dvou svazcích.