Lulu

Pražské komorní divadlo, 3. června 2012

Když jsem po představení vylezl z Divadla Komedie, bylo mi smutno. Nikdy dřív jsem se tam nedostal a Lulu byla jediná hra, která se mi časově hodila do mého krátkého pražského programu. Někdo dostal vynikající nápad vzít na představení žvatlající batole, a trvalo dlouho, než byl vyveden. Navíc vedle mě seděl mladý muž, který se domníval, že je na sitcomu a že je placen za umělý hurónský smích za každou větou. (“Nevím, co mám dělat.” Smích. “Jsem v pasti.” Smích.)

Ale hlavně: Tohle má být to moderní evropské divadlo? Navnaděn Bergovou operou, očekávám mistrné psychologické drama – a dostanu devadesát minut, ve kterých se jen odvypráví, co si můžeme říct během čekání na tramvaj: Ona se provdá, on umře, tak se ona znovu provdá, on také umře, tak se provdá do třetice, a třetí umře, a ona jde do vězení, a čtvrtý umře. Celé se to děje samo, jen tak, triviálně. Jako bych odvykládal tuctovy příběh dvou, co se měli rádi a už nemají.

A přitom to začalo tak pěkně. Mladý Alva stojí v okně a chce skočit, a rozmlouvá s někým dalším (je to Escerny, ale to se nikdy nedovíme), netečně, neosobně, velmi působivě – a pak tedy skočí do prázdna, páska se převine a příběh začne od začátku. Ćekám na tu tramvaj a je mi smutno, že tak dobrá nebyla celá hra. A skoro se i rozčílím, z té promarněné šance. Vždyt přece –

A tak si začnu v duchu rekonstruovat ten příběh. Chci tu kostru smrtí obalit něčím skutečným; vymýšlím, co udělat lépe. Doplňuju si pomalu tu skládačku, mhouřím oči a chmuřím čelo. Činy nestačí, musí tam být motivace, pohnutky, osudy.

Jenomže se mi děje něco podivného. Ať to vezmu z jakého chci úhlu, ať vezmu libovolnou postavu, zjišťuju, že nemusím nic přimýšlet. Že to tam všechno bylo. Ne na první pohled, ale po deseti minutách se to všechno zaobluje, přijede tramvaj, a já v ní sedím a říkam si, že to vlastně bylo dobře vymyšlené.

Lulu jako zvířátko, instiktivně se přitulí, automaticky sáhne chlapovi do rozkroku, protože jinak jednat neumí a nepotřebuje. Podřízená jedinému muži, provdaná za jiné. Smrti se kolem ní dějí, stékají, neubližují.

Než jsem dojel na Anděla, doklaplo mi to celé. Klíčová scéna, kdy je donucena si kleknout. Všechno to opovrhování, záblesky nadřazenosti, únava, bolest. Třicet minut po představení jsem úplne otočil. Tohle přece bylo psychologické drama! Zahuštěné, zkratkovité, ale naprosto kompletní a kompaktní. Komplexní vztah zachycený jednou větou, gestem, kratičkým dialogem. Všechno to tam bylo vysvětlené, jenom jsem to nejdřív neviděl.

Naproti mně seděl v tramvaji pán se zle pochroumanou levou paží. Evidentně trpěl strašlivou bolestí, celý obličej měl zborcený potem. Při pohledu na ty na čele rašící perličky stékající po tvářích mi došlo, že jsem v divadle zažil ztvárněnou právě bolest. Bez vnějších efektů, v dlouhých devadesáti minutách. Všichni na scéně celou dobu jenom trpěli bolestí a já, hlupák, nevida pot, nepochopil.

Promiňte, pane Jařabe.