A na konci
smutek ve tváři
bez tvaru
bez vůně
Na konci
najednou
otočíš se
a zjistíš
že konec
není.
To jsem si poznamenal v listopadu 1997, kdy jsem poprvé viděl Apokalypsu. Bylo mi dvacet a poprvé jsem slyšel Wagnera. Po šesti letech jsem se opět dostal k příběhu, ve kterém slova jako pravidla nebo svoboda mají jiný význam.
Americký plukovník Kurtz se během války ve Vietnamu přesune do kambodžské džungle a stane se tam bohem. Armáda označí jeho metody za závadné a vyšle za ním muže, aby jej zlikvidoval. Ten se ke Kurtzovi ale nakonec přidá, a tak armáda vysílá dalšího likvidátora: kapitána Willarda.
Čím dál Willard postupuje džunglí, tím víc chápe, že život tady má, musí mít jiná pravidla. Lze ve válce vznášet obvinění z vraždy? A když dorazí až k plukovníkovi, pochopí, že v tomto uzavřeném světě existuje i jiná svoboda. Kurtzova svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda ostatních. Kurtzova svoboda nekončí.
Přemýšlel jsi někdy o opravdové svobodě, svobodě neovlivňované ostatními, včetně domněnek o sobě? ptá se plukovník. Máš právo mě zabít, ale nemáš právo mě soudit, dodává. A vysvětluje, že v tomto primitivním světě lásky a nenávisti může být hrůza a teror tvým přítelem nebo tvým nepřítelem, kterého se musíš bát. A Kurtz se nechce bát.
Kurtz se chce nechat zabít a Willard ho zabije. V okamžiku, kdy domorodci mohutnými údery mačetou zaživa rozčtvrtí obětní krávu a mně se z toho zvedne žaludek, seká Willard do plukovníka se stejnou zběsilostí. Protože Kurtz je v té chvíli také obětinou a Willard se v té chvíli stal bohem.
Je nemožné popsat slovy, co znamená hrůza.