Čtvrtý román současného autora z Pobřeží slonoviny. Nenásilný úvod do násilnické historie.
Alláh není povinen být spravedlivý ve všech svých věcech tady dole, říká dvanáctiletý Birahima, který "napsal" tuto knihu. Skoro se tomu dá i věřit: vyprávění je dětsky naivní, pomocí slovníků Birahima vykládá dospělácké pojmy, které čtenářům netřeba vysvětlovat (ohavný znamená velmi nepříjemný), a naopak to, co je mu přirozené, nevysvětluje vůbec (rozmnožovatel bankovek).
Nikde ve světě nesmí žena opustit manželovu postel, i kdyby jí manžel nadával, bil ji, vyhrožoval jí. Ona nikdy nemá pravdu. Tomu se říká práva žen.
Naivní?
Románová Birahimova cesta západní Afrikou se odehrává v reálném světě arcibanditů, ve státech jako je Libérie nebo Sierra Leone, kde se navzájem vyvražďují celé kmeny, kde se lidem usekávají ruce, aby nemohli volit, ve světě dětských vojáků — zdrogovaných dětí s kalašnikovy. Dětská hra na vojáčky se tu stává nepříjemně reálnou. Dětský voják má všechno — peníze, drogy, jídlo, oblečení, kalašnikov, armádní hodnost. Dítě, které není vojákem, nemá nic. A proto všechny dětí touží stát se dětskými vojáky. Není snad lepší zabíjet, než být zabit?
Všechna ta dětská povídání jsou zcela pitoreskní, fantasmagorická, neuvěřitelná. Ten Birihama (ten Kourouma!) už neví, co by si vymyslel! Jenomže pak to na vás padne. To všechno se skutečně stalo, to všechno se ještě právě teď děje. Tam někde, v Africe. Je to dostatečně daleko? Podle Koalice proti užívání dětských vojáků jsou dětští vojáci i v Asii. Je to dostatečně daleko? No... a trochu jsou i v Evropě. Pořád ještě je to dostatečně daleko??
Žádné komentáře:
Okomentovat