Kudy vlastně vede čas a jak to obalit novelou.
Škola nám určuje skleněné časové tunely - a kdo se dostane mimo ně (i kdyby šel třeba jenom na záchod během hodiny), dostává se mimo ně a mimo čas.
Je to všechno experiment a spiknutí a hnus. Humanistické myšlenky o integraci, které vedou do pekel, stejně jako segregace. Řešení není, zůstává jen strach.
Čas je různobarevná linka, která se při cestě do minulosti různě zrychluje a zpomaluje, až doběhne do krajiny událostí, ve které neexistuje posloupnost.
Dospělí se domnívají, že "dětem velice pomáhají, když je hodnotí. To se asi lidi domnívají pořád, je to ve společnosti dost rozšířené. Že je dobré být hodnocený."
Holčička vylezla na dětském hřišti na nějaké železniční pražce.
- Podívej se na mě.
- Ty jsi ale šikovná.
Holčička žádala o pozornost. Žádala jen o to, aby byl viděna. Ale dostalo se jí hodnocení.
To je strašné.
Havel: Odcházení
Je to stejný text jako v knížce, a přitom v Arše tak jiný. Z bývalého kancléře sedí v křesle jenom ten bývalý, a pak - přicházejí novináři! - najednou bývalý mizí a objevuje se opravdový kancléř, který ví, co chce, a co by býval dokázal, kdyby měl jen trochu času. Vždyť boj proti korupci byl jeho prioritou posledních patnáct let!
Ale je zásadový - nové vedení přece nemůže podpořit, novou funkci nemůže přijmout, leda by sám sebe přesvědčil, že právě tím se obětovává, ostatně jako se obětovával dřív (copak byl kancléřém pro svůj prospěch?). V centru politiky musí být člověk. Méně státu!
A více Shakespeara. Jan Tříska je v těch přechodech mezi bývalým, kancléřem a králem geniální. Zuzana Stivínová skáče ze skály (ze které?), organizuje a připálenou cibulku pozná dřív, než se hodí na pánev, a Vlasta Chramostová tam prostě i s tou pánvičkou bydlí. Čechovův sad je pokácen, tágo je zlomené a budoucí kancléř dává mat.
Samozřejmě nic z toho nemá s ničím skutečným vůbec nic společného; a Havlovi žádné béžové deky nemají.
Určitě. Možná. Asi.
Ale je zásadový - nové vedení přece nemůže podpořit, novou funkci nemůže přijmout, leda by sám sebe přesvědčil, že právě tím se obětovává, ostatně jako se obětovával dřív (copak byl kancléřém pro svůj prospěch?). V centru politiky musí být člověk. Méně státu!
A více Shakespeara. Jan Tříska je v těch přechodech mezi bývalým, kancléřem a králem geniální. Zuzana Stivínová skáče ze skály (ze které?), organizuje a připálenou cibulku pozná dřív, než se hodí na pánev, a Vlasta Chramostová tam prostě i s tou pánvičkou bydlí. Čechovův sad je pokácen, tágo je zlomené a budoucí kancléř dává mat.
Samozřejmě nic z toho nemá s ničím skutečným vůbec nic společného; a Havlovi žádné béžové deky nemají.
Určitě. Možná. Asi.
Na vodě (Rejs)
Já nerad chodím do kina. A na polské filmy už vůbec. Nic se tam neděje. A ti herci...
Já jsem se narodil v červenci, konkrétně tedy v polovině července. Vlastně tedy spíše v druhé polovině července... prostě 17. července. Nějaké dotazy?
Především jsou tedy tři způsoby hlasování. Potleskem, to hlasují všichni, kuličkami, kde černé kuličky jsou pro, vlastně obráceně, černé kuličky jsou pro, nebo vlastně proti, a bílé jsou pro, případně možno otočit v případě potřeby, a konečně zvednutím ruky. To je způsob nejdokonalejší.
- Už teď bych mohl ukázat prstem na mnohé z vás... - Tak ukažte! - Mně se nechce... to všechno se dozvíte v mých básních.
Pán mluví o přírodě.
Já ne že bych měl něco proti schůzím, to jistě, chápete, že ano, ale tohle je snad, nechci, raději, prostě tak.
Samozřejmě že kritika ano a je správná, ale my se především musíme chovat tak, abychom žádnou kritiku nepotřebovali, a bude-li nás pak někdo kritizovat, tak už si s ním poradíme.
A je-li sport ta teze, pak kultura je antiteze, a naším úkolem je především syntéza.
Ta písnička není smutná. Podívejte, pán tady zpívá, že je sám a že má nějaké mlhavé problémy a žádné cíle. Ale v naší společnosti přece nikdo není sám a každý má cíl! A ty cíle jsou jasné a zřetelné, a pokus se snad občas vyskytnou nějaké problémy, tak i ty jsou jasně definované. Čili ta písnička je myslím veselá, zábavná, ironická, protože nic z toho už není pravda.
Dávám hlasovat o přesunu toho pána do gymnastické skupiny. Bude tam v kolektivu, takže nebude sám, bude plný optimismu, a hlavně přestane zpívat.
Psal na dámské toaletě, že jsem vůl, ale to mu nedokážeme, tak ho vyloučíme za to, že pije pivo. Prostor k vyjádření mu ale nedáme, ještě by se snažil argumentovat a kdo ví, jak by to dopadlo.
Já jsem se narodil v červenci, konkrétně tedy v polovině července. Vlastně tedy spíše v druhé polovině července... prostě 17. července. Nějaké dotazy?
Především jsou tedy tři způsoby hlasování. Potleskem, to hlasují všichni, kuličkami, kde černé kuličky jsou pro, vlastně obráceně, černé kuličky jsou pro, nebo vlastně proti, a bílé jsou pro, případně možno otočit v případě potřeby, a konečně zvednutím ruky. To je způsob nejdokonalejší.
- Už teď bych mohl ukázat prstem na mnohé z vás... - Tak ukažte! - Mně se nechce... to všechno se dozvíte v mých básních.
Pán mluví o přírodě.
Já ne že bych měl něco proti schůzím, to jistě, chápete, že ano, ale tohle je snad, nechci, raději, prostě tak.
Samozřejmě že kritika ano a je správná, ale my se především musíme chovat tak, abychom žádnou kritiku nepotřebovali, a bude-li nás pak někdo kritizovat, tak už si s ním poradíme.
A je-li sport ta teze, pak kultura je antiteze, a naším úkolem je především syntéza.
Ta písnička není smutná. Podívejte, pán tady zpívá, že je sám a že má nějaké mlhavé problémy a žádné cíle. Ale v naší společnosti přece nikdo není sám a každý má cíl! A ty cíle jsou jasné a zřetelné, a pokus se snad občas vyskytnou nějaké problémy, tak i ty jsou jasně definované. Čili ta písnička je myslím veselá, zábavná, ironická, protože nic z toho už není pravda.
Dávám hlasovat o přesunu toho pána do gymnastické skupiny. Bude tam v kolektivu, takže nebude sám, bude plný optimismu, a hlavně přestane zpívat.
Psal na dámské toaletě, že jsem vůl, ale to mu nedokážeme, tak ho vyloučíme za to, že pije pivo. Prostor k vyjádření mu ale nedáme, ještě by se snažil argumentovat a kdo ví, jak by to dopadlo.
M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí
Román s příliš krátkými kapitolami.
Tak nevím, čekal jsem zázrak a dostalo se mi poučování a metapříběhu. Zasmál jsem se a pobavil, ale jen drobnostmi.
Přijde mi divné, že tytéž metody si vybavuji z Nesmrtelnosti i Žertu a snad i z Valčíku, ale tam mi nevadily. Teď mi vadí.
Odlišné světy Franze a Sabiny a Tomáše a Terezy jsou zajímavé, ale plyne z toho něco? Nějaký konflikt? Ta knížka po mně sklouzla.
Ale tohle je prostě dobré – šestý díl, patnáctá kapitola:
[Francouzi] byli tak zásadoví, že odmítali protestovat anglicky a obraceli se k Američanům na pódiu v rodné řeči. Američané reagovali na jejich slova vlídnými a souhlasnými úsměvy, protože nerozuměli ani slovo. Francouzům nakonec nezbylo, než aby formulovali svou námitku anglicky: "Proč se na tomto shromáždění mluví jen anglicky, když jsou tu i Francouzi?"
Američané byli velice udiveni tak podivnou námitkou, ale nepřestali se usmívat a souhlasili s tím, aby se všechny projevy překládaly. Hledal se dlouho tlumočník, než schůze mohla pokračovat. Každá věta pak musila znít anglicky i francouzsky, takže se schůze stala dvojnásobně dlouhá a vlastně víc než dvojnásobně, protože všichni Francouzi uměli anglicky, přerušovali tlumočníka, opravovali ho a přeli se s ním o každé slovo.
Inspirace naposledy: Jaké knihy k Vánocům?
Sedm významných osobností odpovídá na otázku, jakou knížku by chtěly darovat a jakou dostat.
| Tibor Vizi | grafický designer | ||||
 | co bych rád daroval Marka Míková: Roches a Bžunda Neaktuální (protože šestiletá) útlá knížka z dílny Baobabu Juraje Horvátha vyniká jak svým obsahem, tak grafickým zpracováním. Knížka, ve které titulní hrdinové neopomenou ochutnat takovou lahůdku, jakou je Velké putování Vlase a Brady... | |||
 | co bych rád dostal Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější Nejen o brhlíkovi, který jako jediný z ptáků realizoval hermetickou zásadu, že "co je dole, je jako to nahoře". | |||
Olga Červinková | kojící právnička | ||||
 | co bych ráda darovala Patrick Süskind: Parfém Je to nejnapínavější kniha, kterou jsem kdy četla v němčině. Pak bych si s obdarovaným popovídala o tom, jaký je asi ten Süskind blázen, že mohl vymyslet takovou zvrácenost. Pak bych obdarovanému navrhla, abychom se složili na jinou Sueskindovu knihu Die Taube. | |||
 | co bych ráda dostala Margareta Strömsedtová: Astrid Lindgrenová Životopis. Zajímalo by mne, co Lindgrenovou vedlo k Pipi a jak o ni musela bojovat. Páč to byl děsně odvážnej koncept, takový dítě, co chodí za školu a pere se s policajtama... | |||
Martin Kopta | analytik | ||||
 | co bych rád daroval Glenn Reynolds: An Army of Davids Protože moc hezky popisuje svět, ve kterém žiju. | |||
 | co bych rád dostal Lawrence Lessig: The Future of Ideas Protože jsem od něj ještě nic nečetl. | |||
Pavla Špondrová | studentka | ||||
 | co bych ráda darovala Vladimír Hučín: Není to o mně, ale o nás Už jsem to objednala. Je to rozhovor s Hučínem, radikálním antikomunistou a odpůrcem režimu. Ještě ani nevím, komu ji daruju. | |||
 | co bych ráda dostala Michel Foucault: Dohlížet a trestat Je to povinná četba a klasika. | |||
Pavel Smrkovský | stavitel | ||||
 | co bych rád daroval Anthony de Mello: Cesta k lásce Tony nabízí každému čtenáři cestu k vnitřní i vnější svobodě člověka a činí tak laskavě a maximálně sdělnou formou. | |||
 | co bych rád dostal David Lodge: Hostující profesoři David v krátkém a vtipném příběhu nastínil svět, který má svůj půvab a styl. | |||
Silvie Dumalasová | kočkomilka | ||||
 | co bych ráda darovala Ingvar Ambjornsen: Elling, Pokrevní bratři Elling představuje životadárnou výjimku z klasického depresivního trendu severské literatury. I když to tak zprvu nevypadá, je bytostně pozitivní a na cestě k osobní zodpovědnosti a přijetí světa se všemi jeho podivnostmi nakonec (neodolatelně nesměle) dospívá k naději. Na zimu jak dělané, ostatně na jaro a ty další období taky. | |||
 | co bych ráda dostala Taschen: Fashion History, speciální edice k 25. výročí Móda jako umění, design, kulturní klíč i sociální odraz. 720 stran v Taschen formátu. Potichu si ji přeju už dlouho, tak jsem zvědavá, jak hlasitě budu pod stromečkem výskat letos. | |||
Adam Zbiejczuk | kavárenský povaleč | ||||
 | co bych rád daroval Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí Možná není kult vzniklý zčásti okolnostmi vzniku, zčásti velmi znesnadněným přístupem k českému vydání každému po chuti, ale tenhle Kunderův román je super sám o sobě. Neváhejte, tohle jako dárek potěší n+1 (vás) lidí. | |||
 | co bych rád dostal Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany Mám rád labyrinty, sbírám staré pohlednice a rád se nořím do dědečkova archivu. A Umberto Eco mě uchvátil i v případě, že recenzenti nebyli příliš nadšení, takže je to jasné. | |||
Inspirace: Jaké knihy k Vánocům?
První várka – významné osobnosti odpovídají na otázku, jakou knížku by chtěly darovat a jakou dostat. (Hudební nahrávky zde.)
| Standa Kostiha | domovník | |
 | co bych rád daroval Ladislav Fuks: Vévodkyně a kuchařka Rád bych ji i dostal, ale už jsem ji dostal. Je to podle mne nejlepší kniha, co kdy byla napsána (a Myši Natálie Mooshabrové jsou jenom |
 | co bych rád dostal Pavel Frič, Radomíra Sedláková: 20. století české architektury Viděl jsem ji za výkladem. Zdeněk Lukeš na ni napsal recenzi, a přestože knihu vyloženě nechválí, jistě nebude špatná. |
Eva Košinská | studentka komparatistiky | |
 | co bych ráda darovala Nicole Kraussová: Dějiny lásky Protože je to naprostá bomba. |
 | co bych ráda dostala Zdeněk Pešat, Eva Petrová: Skupina 42, antologie Protože krásná, má pěkné obrázky a hezky se do toho kouká. |
Pavel Kočička | oděvní dyzajnér | |
 | co bych rád daroval Orhan Pamuk: Istanbul Zatím to čte Alice Horáčková a prý je to tak inspirativní, že by do Istanbulu hned jela. |
 | co bych rád dostal Haruki Murakami: Kafka na pobřeží Je to prý výborné – podle recenzí i podle kamaráda, který je jeho velký fanoušek. |
Věra Šumová | skladnice ve šroubárně | |
 | co bych ráda darovala Stanislav Chromý: Opravy vadných sektorů pevných disků Knížka do každé domácnosti, bez ní člověk ani bramboru neuvaří. |
 | co bych ráda dostala Zofia Kossaková: Křižáci Máme je už doma, ale chtěla bych mít svoje. Lepší než od Sienkiewicze. Česky už sice dlouho nevyšli, ale i soustružník si může přečíst Kossakovou v originále. |
Martin Malý | počítačový povaleč | |
 | co bych rád daroval Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie Ideální čtení na dlouhé zimní večery, blátivé jarní podvečery a parné letní dny, které ukazuje, že ta nejexotičtější místa a nejpodivnější věci jsou blíž, než si člověk myslí. Doporučeno čtyřmi z pěti mystiků! (Na podzim možno číst taky!) |
 | co bych rád dostal Světla Čmejrková: Reklama v češtině, čeština v reklamě Nemůžu ji v obchodech sehnat a přitom bych si v ní rád početl, protože mě tyhle věci okolo jazyka zajímají. |
J. K. Rowlingová: Harry Potter and the Half-Blood Prince
Varuji: Zde je řečeno vše. Kdo, koho, komu, co, jak, proč. Pokud něco z toho nechcete vědět, nepokračujte ve čtení. Po částečném zklamání z předchozího dílu úleva nad dílem téměř dokonalým.
Podstatné momenty (které si zde budu muset oživit před další knihou): Snape přechází na Voldemortovu stranu, slibuje Malfoyové, že bude chránit jejího syna. Draco má od Voldemorta úkol, umožnit Smrtijedům vstup do Bradavic. Harry je přesvědčen, že Draco je sám Smrtijed, nevěří mu to vůbec nikdo.
Snape učí obranu proti černé magii, nový učitel dostává lektvary. Harry náhodou objeví Snapovu knihu lektvarů s mnoha vepsanými poznámkami. Half-Blood Prince je právě Snape, syn mudly Snapa a čarodějnice Princové.
Brumbál odhalí Harrymu, že si Voldemort rozdělil duši na sedm částí, je nutné najít a zničit ty části (uchované v nějakých předmětech), a pak zabít Voldemorta. Jednu sedminu duše má v sobě Voldemort, dvě sedminy už jsou zničeny (deník a prsten). Klíčové slovo: horcrux.
Zbývající čtyři jsou zřejmě schované v předmětech, které se nějak historicky vážou k Bradavicím.
Jeden horcrux se Brumbálovi a Harrymu málem podaří získat, ukáže se ale, že je to jen napodobenina, někdo s inicálami R. A. B. je předběhl.
Dracovi se podaří dostat Smrtijedy do Bradavic, Snape zabíjí Brumbála a prchá. Po Brumbálově pohřbu se Harry rozhoduje nevrátit příští rok do Bradavic.
Dojmy a co z toho plyne: Snapovo vysvětlení, proč se přihlásil k Voldemortovi tak pozdě, je chabé, a když to vidím já, mohl by to vidět i Voldemort. Brumbál Snapovi stále věří, ale odmítá vysvětlit proč. Brumbál ví, co Draco chystá, a nijak mu v tom nezabrání, hádka Brumbála se Snapem, Brumbálovo chování pár minut před jeho smrtí, plus změna při Snapově příchodu, z toho všeho krystalizuje, že se Brumbál nechal zabít schválně, že požádal Snapa, aby jej zabil. Proč se ale potřeboval obětovat?
R. A. B. by mohl být (domněle) mrtvý Regulus Black, Siriův bratr.
Podstatné momenty (které si zde budu muset oživit před další knihou): Snape přechází na Voldemortovu stranu, slibuje Malfoyové, že bude chránit jejího syna. Draco má od Voldemorta úkol, umožnit Smrtijedům vstup do Bradavic. Harry je přesvědčen, že Draco je sám Smrtijed, nevěří mu to vůbec nikdo.
Snape učí obranu proti černé magii, nový učitel dostává lektvary. Harry náhodou objeví Snapovu knihu lektvarů s mnoha vepsanými poznámkami. Half-Blood Prince je právě Snape, syn mudly Snapa a čarodějnice Princové.
Brumbál odhalí Harrymu, že si Voldemort rozdělil duši na sedm částí, je nutné najít a zničit ty části (uchované v nějakých předmětech), a pak zabít Voldemorta. Jednu sedminu duše má v sobě Voldemort, dvě sedminy už jsou zničeny (deník a prsten). Klíčové slovo: horcrux.
Zbývající čtyři jsou zřejmě schované v předmětech, které se nějak historicky vážou k Bradavicím.
Jeden horcrux se Brumbálovi a Harrymu málem podaří získat, ukáže se ale, že je to jen napodobenina, někdo s inicálami R. A. B. je předběhl.
Dracovi se podaří dostat Smrtijedy do Bradavic, Snape zabíjí Brumbála a prchá. Po Brumbálově pohřbu se Harry rozhoduje nevrátit příští rok do Bradavic.
Dojmy a co z toho plyne: Snapovo vysvětlení, proč se přihlásil k Voldemortovi tak pozdě, je chabé, a když to vidím já, mohl by to vidět i Voldemort. Brumbál Snapovi stále věří, ale odmítá vysvětlit proč. Brumbál ví, co Draco chystá, a nijak mu v tom nezabrání, hádka Brumbála se Snapem, Brumbálovo chování pár minut před jeho smrtí, plus změna při Snapově příchodu, z toho všeho krystalizuje, že se Brumbál nechal zabít schválně, že požádal Snapa, aby jej zabil. Proč se ale potřeboval obětovat?
R. A. B. by mohl být (domněle) mrtvý Regulus Black, Siriův bratr.
Hvězdné války, Epizoda III
Příliš mastné kino. Prosycené popcornem. Plán B?
Všechny recenze slibovaly temnou podívanou. Tak jsem se po nějaké době začal ošívat. Kde je ta temná podívaná? A v tu chvíli to přišlo.První díl, který jsem viděl v kině: Úvodní titulky jsou čitelné! Všichni chválili, jak do sebe všechno zapadá: Tak to je snad samozřejmost! Ale jinak to byla moc pěkná podívaná.
Zejména náznaková scéna, jak jde Anakin vraždit malá džedátka.
Digitální postavy podařené, i malej Jogurt, i ta velká kovová kašlající obluda. A ta roztomilá ještěrka! Epizoda I ani II na mě nezanechaly moc velký dojem (no dobře, přiznejme si rovnou, že byly úplně zbytečné), takže ani nevím, jestli se o padoušství toho senátora oficiálně vědělo dřív.
Škoda, že když zvedaj Černou helmu, nehraje k tomu trochu důstojnější hudba, byl by si to chudáček bez ručiček bez nožiček zasloužil.
V nejbližší době si musím pustit alespoň čtyřku. Protože jediné, co si pamatuju z epizod IV, V a VI, je "já jsem tvůj otec" a že v šestce chodil Luke v takovém děsně legračním černém oblečku.
Million Dollar Baby
Klišoidní sračka.
Jasně, mohlo to být horší. To opuchávající oko mohlo vrátit historii a v příběhu mladé boxerky bychom mohli sledovat dříve odvyprávěnou historii černošského boxera. Tak za to plus, že to nedošlo tak daleko.Ale jinak... ten správňáckej trenér s rodinným traumatem, moudrý uklízeč, na to se dá koukat jen nevěřícně, že se něco takového dá ještě znovu natočit.
Už ten začátek: Ona chce, aby ji trénoval, on nechce, ona chce, on nechce, pořád ještě ona chce, pořád ještě on nechce, až konečně tak strašně moc usilovně trénuje, až nakonec on chce.
Všechny postavy jsou tak triviální, stokrát viděné, ostatně i ta maminka (koupilas mi dům a mně teď seberou sociální dávky!) je přece pouhým panem "middle class morality" Doolittlem.
Pro méně chápavé diváky se vše, co je vysvětlováno obrazem, dovysvětluje ještě vyprávěním, a kde snad vyprávění chybí, tam se obrazu přidá — hle, ten nedojedený řízek, který tak stydlivě balila do alobalu, jako by si jej chtěla doma sníst, a vymlouvala se, že to bere pro psa, ona jej skutečně doma jí!
A na závěr se pochopitelně splní její vidina a trenér sedí nad nejlepším citronovým koláčem v okolí. Tak aspoň že to oko, jinak by to na Oscara opravdu nebylo...
Saraband
To je totiž úplně nejlepší, když na film kladete předem ty nejvyšší nároky a on je s přehledem splní.
- Teď se asi ironicky usmíváš.- Vůbec se neusmívám, snažím se neplakat.
- Neplakat? Ty přece nemáš důvod plakat.
- Mám. Ale nechci ti ho říct.
Muž a žena, třicet let porozvodové lhostejnosti. Svléknou si noční košile, hledí na svá stará, pokřivená těla. A těch třicet let je v jedné posteli pod jednou peřinou jako hráz. Obejmout, neobejmout, otočit se zády, čelem?
Otec a syn, čtyřicet let nenávisti. Syn žebrá u otce o peníze, a celé je to tak groteskní, protože jsou to už oba staříci. A smetení věcí ze stolu, jak marná, opožděná, zbytečná vzpoura.
Otec a dcera, dva roky touhy. Protože dcera nahradí matku. Neopouštěj mě, jinak umřu. Zůstanu, protože mě potřebuješ, zůstanu, protože mě miluješ.
A mrtvá Anna, jejíž dopis se objeví založený v jedné knížce. Má dcera právo přečíst si dopis své matky adresovaný otci? Dopis, který se jí týká? Opravdu mě miluješ?
A prosazení vlastní vůle, navzdory otci, navzdory dědečkovi, navzdory všem. Vydrží? I po otcově pokusu o sebevraždu? (Ani zabít se nedokáže!)
A Bach a Bruckner. Jako dva odlišné světy.
G. G. Márquez: Zpověď trosečníka
Taková blbůstka, nemastná, neslaná.
Námořník spadne z lodi a deset dní pluje po moři. Když to byl Pí, aspoň to bylo zábavné. Teď ale ani ťuk.
A že je to skutečná příhoda, no dobře, možná jo. Nasvědčovalo by tomu, že se za těch deset dní (a tedy v celé knížce) lautr nic nestane. Jediné, co vás láká, jsou bulvární nadpisy a podnapisy, které se snaží vzbudit zdání dramatičnosti.
Ale jinak je to ve své krátkosti velká nuda.
Námořník spadne z lodi a deset dní pluje po moři. Když to byl Pí, aspoň to bylo zábavné. Teď ale ani ťuk.
A že je to skutečná příhoda, no dobře, možná jo. Nasvědčovalo by tomu, že se za těch deset dní (a tedy v celé knížce) lautr nic nestane. Jediné, co vás láká, jsou bulvární nadpisy a podnapisy, které se snaží vzbudit zdání dramatičnosti.
Ale jinak je to ve své krátkosti velká nuda.
D. Brown: The Da Vinci Code (Šifra mistra Leonarda)
Svatý Grál v ohrožení. Čtyři vraždy stačí - a všechno je v háji.
Nejdřív nic moc, ale po několika kapitolách se příběh rozběhne, z hledání Svatého Grálu se stane hledání Svaté Ženy, aby nakonec byla nalezena Babička, ale to už je to zase otrávená nuda.
Podstatná otázka (k uvěření) byla: Skutečně existuje (může existovat) nějaké tajemství, které by bylo mocné, velmi mocné? V tom je Brown přesvědčivý, uvěřil jsem mu, že takové tajemství existovat může.
Ve zbytku je více než přesvědčivý spíše napínavý. A navzdory jisté fanatičnosti všechno nakonec šup šup odvolá. Byly to výmysly, selhání jednotlivce, žádná systémová chyba. Jako kdyby kdysi sloužil u české policie.
Takže zůstává velmi dobrá detektivka, která nuceně vyšumí (neboť Grál je nalezen pouze symbolicky). Je to spíše televizní seriál než román.
Metoda "udržování v napětí" je přitom tak prostá: Vždycky se dozvíme, že někdo něco (strašného) uviděl, uslyšel, zažil, ale co to konkrétně bylo, to na nás čeká až za deset, padesát, tři sta stránek. A čím dál to je, tím větší pitomost to bývá.
Zvídavost, co jsou vlastně fakta a co výmysly, mě minula. Věřím Brownovi, že víc fakt, než uvedl v preskriptu, tam prostě není.
Nejdřív nic moc, ale po několika kapitolách se příběh rozběhne, z hledání Svatého Grálu se stane hledání Svaté Ženy, aby nakonec byla nalezena Babička, ale to už je to zase otrávená nuda.
Podstatná otázka (k uvěření) byla: Skutečně existuje (může existovat) nějaké tajemství, které by bylo mocné, velmi mocné? V tom je Brown přesvědčivý, uvěřil jsem mu, že takové tajemství existovat může.
Ve zbytku je více než přesvědčivý spíše napínavý. A navzdory jisté fanatičnosti všechno nakonec šup šup odvolá. Byly to výmysly, selhání jednotlivce, žádná systémová chyba. Jako kdyby kdysi sloužil u české policie.
Takže zůstává velmi dobrá detektivka, která nuceně vyšumí (neboť Grál je nalezen pouze symbolicky). Je to spíše televizní seriál než román.
Metoda "udržování v napětí" je přitom tak prostá: Vždycky se dozvíme, že někdo něco (strašného) uviděl, uslyšel, zažil, ale co to konkrétně bylo, to na nás čeká až za deset, padesát, tři sta stránek. A čím dál to je, tím větší pitomost to bývá.
Zvídavost, co jsou vlastně fakta a co výmysly, mě minula. Věřím Brownovi, že víc fakt, než uvedl v preskriptu, tam prostě není.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)