| Standa Kostiha | domovník | |
 | co bych rád daroval Ladislav Fuks: Vévodkyně a kuchařka Rád bych ji i dostal, ale už jsem ji dostal. Je to podle mne nejlepší kniha, co kdy byla napsána (a Myši Natálie Mooshabrové jsou jenom |
 | co bych rád dostal Pavel Frič, Radomíra Sedláková: 20. století české architektury Viděl jsem ji za výkladem. Zdeněk Lukeš na ni napsal recenzi, a přestože knihu vyloženě nechválí, jistě nebude špatná. |
Eva Košinská | studentka komparatistiky | |
 | co bych ráda darovala Nicole Kraussová: Dějiny lásky Protože je to naprostá bomba. |
 | co bych ráda dostala Zdeněk Pešat, Eva Petrová: Skupina 42, antologie Protože krásná, má pěkné obrázky a hezky se do toho kouká. |
Pavel Kočička | oděvní dyzajnér | |
 | co bych rád daroval Orhan Pamuk: Istanbul Zatím to čte Alice Horáčková a prý je to tak inspirativní, že by do Istanbulu hned jela. |
 | co bych rád dostal Haruki Murakami: Kafka na pobřeží Je to prý výborné – podle recenzí i podle kamaráda, který je jeho velký fanoušek. |
Věra Šumová | skladnice ve šroubárně | |
 | co bych ráda darovala Stanislav Chromý: Opravy vadných sektorů pevných disků Knížka do každé domácnosti, bez ní člověk ani bramboru neuvaří. |
 | co bych ráda dostala Zofia Kossaková: Křižáci Máme je už doma, ale chtěla bych mít svoje. Lepší než od Sienkiewicze. Česky už sice dlouho nevyšli, ale i soustružník si může přečíst Kossakovou v originále. |
Martin Malý | počítačový povaleč | |
 | co bych rád daroval Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie Ideální čtení na dlouhé zimní večery, blátivé jarní podvečery a parné letní dny, které ukazuje, že ta nejexotičtější místa a nejpodivnější věci jsou blíž, než si člověk myslí. Doporučeno čtyřmi z pěti mystiků! (Na podzim možno číst taky!) |
 | co bych rád dostal Světla Čmejrková: Reklama v češtině, čeština v reklamě Nemůžu ji v obchodech sehnat a přitom bych si v ní rád početl, protože mě tyhle věci okolo jazyka zajímají. |
Inspirace: Jaké knihy k Vánocům?
J. K. Rowlingová: Harry Potter and the Half-Blood Prince
Podstatné momenty (které si zde budu muset oživit před další knihou): Snape přechází na Voldemortovu stranu, slibuje Malfoyové, že bude chránit jejího syna. Draco má od Voldemorta úkol, umožnit Smrtijedům vstup do Bradavic. Harry je přesvědčen, že Draco je sám Smrtijed, nevěří mu to vůbec nikdo.
Snape učí obranu proti černé magii, nový učitel dostává lektvary. Harry náhodou objeví Snapovu knihu lektvarů s mnoha vepsanými poznámkami. Half-Blood Prince je právě Snape, syn mudly Snapa a čarodějnice Princové.
Brumbál odhalí Harrymu, že si Voldemort rozdělil duši na sedm částí, je nutné najít a zničit ty části (uchované v nějakých předmětech), a pak zabít Voldemorta. Jednu sedminu duše má v sobě Voldemort, dvě sedminy už jsou zničeny (deník a prsten). Klíčové slovo: horcrux.
Zbývající čtyři jsou zřejmě schované v předmětech, které se nějak historicky vážou k Bradavicím.
Jeden horcrux se Brumbálovi a Harrymu málem podaří získat, ukáže se ale, že je to jen napodobenina, někdo s inicálami R. A. B. je předběhl.
Dracovi se podaří dostat Smrtijedy do Bradavic, Snape zabíjí Brumbála a prchá. Po Brumbálově pohřbu se Harry rozhoduje nevrátit příští rok do Bradavic.
Dojmy a co z toho plyne: Snapovo vysvětlení, proč se přihlásil k Voldemortovi tak pozdě, je chabé, a když to vidím já, mohl by to vidět i Voldemort. Brumbál Snapovi stále věří, ale odmítá vysvětlit proč. Brumbál ví, co Draco chystá, a nijak mu v tom nezabrání, hádka Brumbála se Snapem, Brumbálovo chování pár minut před jeho smrtí, plus změna při Snapově příchodu, z toho všeho krystalizuje, že se Brumbál nechal zabít schválně, že požádal Snapa, aby jej zabil. Proč se ale potřeboval obětovat?
R. A. B. by mohl být (domněle) mrtvý Regulus Black, Siriův bratr.
Hvězdné války, Epizoda III
Příliš mastné kino. Prosycené popcornem. Plán B?
Všechny recenze slibovaly temnou podívanou. Tak jsem se po nějaké době začal ošívat. Kde je ta temná podívaná? A v tu chvíli to přišlo.První díl, který jsem viděl v kině: Úvodní titulky jsou čitelné! Všichni chválili, jak do sebe všechno zapadá: Tak to je snad samozřejmost! Ale jinak to byla moc pěkná podívaná.
Zejména náznaková scéna, jak jde Anakin vraždit malá džedátka.
Digitální postavy podařené, i malej Jogurt, i ta velká kovová kašlající obluda. A ta roztomilá ještěrka! Epizoda I ani II na mě nezanechaly moc velký dojem (no dobře, přiznejme si rovnou, že byly úplně zbytečné), takže ani nevím, jestli se o padoušství toho senátora oficiálně vědělo dřív.
Škoda, že když zvedaj Černou helmu, nehraje k tomu trochu důstojnější hudba, byl by si to chudáček bez ručiček bez nožiček zasloužil.
V nejbližší době si musím pustit alespoň čtyřku. Protože jediné, co si pamatuju z epizod IV, V a VI, je "já jsem tvůj otec" a že v šestce chodil Luke v takovém děsně legračním černém oblečku.
Million Dollar Baby
Klišoidní sračka.
Jasně, mohlo to být horší. To opuchávající oko mohlo vrátit historii a v příběhu mladé boxerky bychom mohli sledovat dříve odvyprávěnou historii černošského boxera. Tak za to plus, že to nedošlo tak daleko.Ale jinak... ten správňáckej trenér s rodinným traumatem, moudrý uklízeč, na to se dá koukat jen nevěřícně, že se něco takového dá ještě znovu natočit.
Už ten začátek: Ona chce, aby ji trénoval, on nechce, ona chce, on nechce, pořád ještě ona chce, pořád ještě on nechce, až konečně tak strašně moc usilovně trénuje, až nakonec on chce.
Všechny postavy jsou tak triviální, stokrát viděné, ostatně i ta maminka (koupilas mi dům a mně teď seberou sociální dávky!) je přece pouhým panem "middle class morality" Doolittlem.
Pro méně chápavé diváky se vše, co je vysvětlováno obrazem, dovysvětluje ještě vyprávěním, a kde snad vyprávění chybí, tam se obrazu přidá — hle, ten nedojedený řízek, který tak stydlivě balila do alobalu, jako by si jej chtěla doma sníst, a vymlouvala se, že to bere pro psa, ona jej skutečně doma jí!
A na závěr se pochopitelně splní její vidina a trenér sedí nad nejlepším citronovým koláčem v okolí. Tak aspoň že to oko, jinak by to na Oscara opravdu nebylo...
Saraband
To je totiž úplně nejlepší, když na film kladete předem ty nejvyšší nároky a on je s přehledem splní.
- Teď se asi ironicky usmíváš.- Vůbec se neusmívám, snažím se neplakat.
- Neplakat? Ty přece nemáš důvod plakat.
- Mám. Ale nechci ti ho říct.
Muž a žena, třicet let porozvodové lhostejnosti. Svléknou si noční košile, hledí na svá stará, pokřivená těla. A těch třicet let je v jedné posteli pod jednou peřinou jako hráz. Obejmout, neobejmout, otočit se zády, čelem?
Otec a syn, čtyřicet let nenávisti. Syn žebrá u otce o peníze, a celé je to tak groteskní, protože jsou to už oba staříci. A smetení věcí ze stolu, jak marná, opožděná, zbytečná vzpoura.
Otec a dcera, dva roky touhy. Protože dcera nahradí matku. Neopouštěj mě, jinak umřu. Zůstanu, protože mě potřebuješ, zůstanu, protože mě miluješ.
A mrtvá Anna, jejíž dopis se objeví založený v jedné knížce. Má dcera právo přečíst si dopis své matky adresovaný otci? Dopis, který se jí týká? Opravdu mě miluješ?
A prosazení vlastní vůle, navzdory otci, navzdory dědečkovi, navzdory všem. Vydrží? I po otcově pokusu o sebevraždu? (Ani zabít se nedokáže!)
A Bach a Bruckner. Jako dva odlišné světy.
G. G. Márquez: Zpověď trosečníka
Námořník spadne z lodi a deset dní pluje po moři. Když to byl Pí, aspoň to bylo zábavné. Teď ale ani ťuk.
A že je to skutečná příhoda, no dobře, možná jo. Nasvědčovalo by tomu, že se za těch deset dní (a tedy v celé knížce) lautr nic nestane. Jediné, co vás láká, jsou bulvární nadpisy a podnapisy, které se snaží vzbudit zdání dramatičnosti.
Ale jinak je to ve své krátkosti velká nuda.
D. Brown: The Da Vinci Code (Šifra mistra Leonarda)
Nejdřív nic moc, ale po několika kapitolách se příběh rozběhne, z hledání Svatého Grálu se stane hledání Svaté Ženy, aby nakonec byla nalezena Babička, ale to už je to zase otrávená nuda.
Podstatná otázka (k uvěření) byla: Skutečně existuje (může existovat) nějaké tajemství, které by bylo mocné, velmi mocné? V tom je Brown přesvědčivý, uvěřil jsem mu, že takové tajemství existovat může.
Ve zbytku je více než přesvědčivý spíše napínavý. A navzdory jisté fanatičnosti všechno nakonec šup šup odvolá. Byly to výmysly, selhání jednotlivce, žádná systémová chyba. Jako kdyby kdysi sloužil u české policie.
Takže zůstává velmi dobrá detektivka, která nuceně vyšumí (neboť Grál je nalezen pouze symbolicky). Je to spíše televizní seriál než román.
Metoda "udržování v napětí" je přitom tak prostá: Vždycky se dozvíme, že někdo něco (strašného) uviděl, uslyšel, zažil, ale co to konkrétně bylo, to na nás čeká až za deset, padesát, tři sta stránek. A čím dál to je, tím větší pitomost to bývá.
Zvídavost, co jsou vlastně fakta a co výmysly, mě minula. Věřím Brownovi, že víc fakt, než uvedl v preskriptu, tam prostě není.
Harry Potter a vězeň z Azkabanu
Vězeň z Azkabanu je sice mrtev, ale ve filmu se vrací...
Film se moc povedl, takže mu uděluji jednu hvězdičku z pěti. že je to málo? Hrál tam snad můj nejoblíbenější herec? Nehrál. A herečka? Taky ne. Tak co. Ta hvězdička je za to, že tam aspoň hrála moje druhá nejoblíbenější herečka.
Děj knížky jsem už dávno zapomněl, takže to bylo celkem napínavé a překvapující, časová smyčka se povedla, ale za tu hvězdičku dát nemůžu, to bylo určitě přesně takhle i v knížce. A opisovat se nemá.
To lítací monstrum Klofan, či jak se to jmenuje (rodové označení podobné hieroglyfu), bylo kouzelně roztomilé (představoval jsem si je větší). Že se změnil herec hrající Brumbála, to jsem vůbec nezaregistroval, stejně má nejmocnější kouzelník vypadat jinak než starý páprda, to mi nikdo nevymluví. Už aby Minerva začala dělat ve škole pořádek, že? V tomhle díle byla odsunutá až na 31. kolej.
Podstatné je poznamenat si děj - ale ono se tam toho vlastně moc neděje. Sirius uteče z Azkabanu a všichni kolem toho pobíhají. Lupin je vlkodlak, Peter je zrádce, ale uteče. Harry získá mapu a naučí se vyčarovat jelena. A dementoři nemají přízrakové kápě, to mě těší. Víc už nevím, viděl jsem to před týdnem.
S. King: Nezbytné věci
Nějak jsem tam na ni narazil v knihovně, a proč si ji tedy znovu nepřečíst.
Z prvního čtení před mnoha a mnoha lety jsem si pamatoval jen to, že úvod je vynikající, ale na konci je pes zavražděn vývrtkou a pak se to celé nějak zvrhne do úplné blbosti.
Leč ukázalo se, že se mi podařilo spojit dohromady dvě knížky. Úplnou blbostí totiž končí Basket Flora. A tak jsem se vývrtky dočkal daleko dřív, než jsem čekal, a závěrečné debility jsem se nakonec nedočkal vůbec.
Navíc jsem měl před přečtením pocit, že se pan Gaunt jeví jako velmi dobrý psycholog a až nakonec vyjde najevo, že je to tak trochu Ďábel. Přitom je to zřejmé už od začátku. Zřejmě se mi všechny knížky v hlavě pletou...
Takže nebýt pitomoučkého šerifa a té artritidy, kterou si King až příliš oblíbil, mohl to být téměř dokonalý horror. O čem je, to si pamatuju, takže si to sem poznamenávat nemusím.
J. K. Rowlingová: Harry Potter a Fénixův řád
Tragédie. Je to divné, různě slátané, nedeterminující. Prostě úplně zbytečný díl.
Všichni -iusové zůstávají -iusy ve všech pádech, a to mě bolí, ruší a znechucuje. Chci Siria, ne Siriuse!
Ze čtvrtého dílu si nepamatuji vůbec nic, takže se prosím nedivte, že si zde poznamenám, co se tu dělo. Ve čtvrtém díle se koná nějaký turnaj bludišti, zemře nějaký Cedrik a Voldemort nějak obživne či co, víc nevím. Ve Fénixově řádu pošle Ropucha na Pottera smrtijedy, ten jim vyšle v ústrety jelena, a pak se dozví, že je hlídán Fénixovým řádem, který bojuje proti Voldemortovi. Fénixův řád sídlí v Londýně, u Siria v utajeném domě.
Tomu, že Voldemort obživl, nikdo na ministerstvu kouzel nevěří. Ropucha z ministerstva se dostane do školy, z učitelky povýší na vyšetřovatelku a nakonec i na ředitelku, aby byla v závěru důkladně ztrestána.
Voldemort se snaží proniknout na ministerstvo kouzel, aby si mohl vyzvednout nějakou věštbu, o které se pořád mluví jako o zbrani, což jsem vůbec nepochopil. Celá knížka je úplně nepochopitelná.
Potter & spol. se dostanou k věštbě, přepadnou je smrtijedové, strašně zmateně s nima různě zápasí, až se nakonec věštba rozbije, sám Voldemort se objeví na ministerstvu, takže jeho existence je konečně uvěřitelná, ale v nejlepším se Voldemort přemístí neznámo kam a je konec. To přemisťování je úplná záhada.
Místo toho, aby Brumbál nebo někdo podobný věštbu hned na začátku zlikvidoval (= rozbil kouli), tak ji hlídají, ale neuhlídají. Proč? Sice by mohli Potterovi říct, že mu noční můry a vidiny podsouvá Voldemort a že jim nemá věřit, ale neřeknou. Proč?
Potter sice má bezpečný komunikační kanál (zrcátko) se Siriem, ale zapomene na něj. Proč? Od toho přece kouzelné dary jsou, aby jich bylo ve správnou chvíli použito. Když Jiřík pomůže mravencům a oni mu na oplátku slibují, že mu také pomohou, až to bude potřebovat, zapomene na to snad Jiřík?
Potter zapomene, že Snape je členem Fénixova řádu. Dejme tomu. Že by na to ale zapomněli úplně všichni? Neuvěřitelné.
Sirius má podezření, že Krátura byl venku. Proč se ho tedy nezeptal, když mu Krátura nesmí lhát?
Proč jsou pořád všichni postaveni před řešení situací, které by nemusely nastat? Jenom kvůli tomu, aby se mohli všichni (a Potter nejvíce) užírat odpovědností za Siriovu smrt? To je velmi chabé.
Jediné uvěřitelné na celé knize jsou výpady ministerstva. Ministerské výnosy a oznámení v souladu s těmito výnosy jsou dokonalá.
Hrdinnou postavou je Minerva McGonagallová. Její šarvátky s Ropuchou jsou báječné.
Rocky Horror Picture Show
Je to výtečné, výtečné, výtečné, opravdu výtečné.
A dneska si to pustím ještě jednou. A písničky se naučím nazpamět. A koupím si podvazky.
Ale vážně: RHPS je naprosto geniální muzikál parodující béčkové sci-fi horory. Obsahuje senzačního kriminalistu, kterým se snad inspiroval major Zeman v Býval jsem mladistvým intelektuálem, hodného a zlého vědce, no a opravdu spoustu podvazků.
Když mi před pěti lety jeden můj skotský kamarád předváděl jakýsi podivný rituální tanec s úkrokem vlevo, skokem vpravo, koleny u sebe atd atd, nechápal jsem, odkud to má. Teď už to vím a tancuji s ním.
Rocky Horror Picture Show je film pro náročného diváka.
Les Misérables
Tentokrát o londýnském představení z léta 2003.
Vysvětlení, proč jsem z tohoto špičkového představení nebyl zas tak nadšený, zabere trochu místa. S muzikálem Les Misérables (nebo — chcete-li — Bídníci) jsem se poprvé setkal v televizi: Vysílali koncertní provedení k desetiletému výročí. Na tomuto koncertu hrál velký symfonický orchestr, zpívali vybraní nejlepší zpěváci a celé to podporoval mnohasetplicí sbor.
Je pochopitelné, že takovýhle zážitek jen tak něco nepřekoná. Zejména ne česká verze s Karlem Černochem (který zpívá, jako když hroch leze z vody (copyright neznámý, via Jan Rejžek)) a pětiapůlčlennou kapelou. Jediné, co tomu chybělo, byla akce, děj.
A přesně to jsem si sliboval od londýnského provedení. Byl jsem ochoten vyrovnat se s tím, že Valjean nebude tak valžánovitý i že můj oblíbenec Javert bude méně žavértovější, než jsem zvyklý, a orchestr že bude chudší. Budiž!
Jenomže ono to kouzlo není v akci. To nejdůležitější, totiž barikádu, jsem viděl už na koncertu, Valjean bloudící po točící točně tak zajímavý není a Fantina v posteli také ne. Javertova sebevražda je řešena v rámci vztažných soustav docela vtipně, totiž místo aby on skočil dolů, most vyskočí nahoru.
Ale víc nic. I ty kostýmy jsou stejné jako na koncertě.
Pochopitelně: Pro ty, kdo znají pouze české představení, je to zážitek zcela nesrovnatelný. Jednu věc je ale třeba přiznat. Z českého představení ze začátku 90. let se pouze jeden hlas může rovnat těm velkým muzikálovým hlasům z koncertu k deseti letům Les Misérables. Hlas Heleny Vondráčkové.