M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Román s příliš krátkými kapitolami.

Tak nevím, čekal jsem zázrak a dostalo se mi poučování a metapříběhu. Zasmál jsem se a pobavil, ale jen drobnostmi.

Přijde mi divné, že tytéž metody si vybavuji z Nesmrtelnosti i Žertu a snad i z Valčíku, ale tam mi nevadily. Teď mi vadí.

Odlišné světy Franze a Sabiny a Tomáše a Terezy jsou zajímavé, ale plyne z toho něco? Nějaký konflikt? Ta knížka po mně sklouzla.

Ale tohle je prostě dobré – šestý díl, patnáctá kapitola:

[Francouzi] byli tak zásadoví, že odmítali protestovat anglicky a obraceli se k Američanům na pódiu v rodné řeči. Američané reagovali na jejich slova vlídnými a souhlasnými úsměvy, protože nerozuměli ani slovo. Francouzům nakonec nezbylo, než aby formulovali svou námitku anglicky: "Proč se na tomto shromáždění mluví jen anglicky, když jsou tu i Francouzi?"

Američané byli velice udiveni tak podivnou námitkou, ale nepřestali se usmívat a souhlasili s tím, aby se všechny projevy překládaly. Hledal se dlouho tlumočník, než schůze mohla pokračovat. Každá věta pak musila znít anglicky i francouzsky, takže se schůze stala dvojnásobně dlouhá a vlastně víc než dvojnásobně, protože všichni Francouzi uměli anglicky, přerušovali tlumočníka, opravovali ho a přeli se s ním o každé slovo.