West Side Story

San Francisco, 11. listopadu 2010

Velikost zklamání je přímo úměrná rozdílu mezi očekáváním a realitou, a tak prostě West Side Story nemohla být dobrá.

Ne že by byla vyloženě špatná, ale čekal jsem víc, odchýlení, akci, distanc od ikonizovaného superhitu. Dočkal jsem se zpracování, které by se klidně mohlo hrát před deseti, dvaceti či čtyřiceti lety. Nevím, jak vypadalo broadwayské představení na konci padesátých let, ale nechodím do divadla kvůli tomu, abych viděl oživlý film z roku 1961 - a pokud ano, tak chci, aby to bylo lepší než film.

Představení zářilo, kdykoli se od filmu odpoutalo k legráckám: v tělocvičně (překlad do španělštiny), při I Feel Pretty (špičkování, kdo vydrží déle s dechem) a v Gee, Officer Krupke (tolik vulgarit a obscénních gest, že bylo publikum až znechuceno).

Jenomže to hlavní, Romeo a Julie, nefungovalo. Mezi Tonym (Kyle Harris) a Marií (Ali Ewoldtová) nebyla žádná chemie, jejich první setkání bylo naprosto nepřirozené (stáli tak blízko sebe, jako by se znali léta), nenastalo sbližování, chybělo rozechvění, zůstaly jen vyježděné koleje, ve kterých se odzpívá, co je potřeba. (A Tony se ještě neštastně žene do falsetových výšek.)

Zmizela i "rodová" nenávist, portorikánský přízvuk se objevil jen zřídka, byl vyvažován španělštinou. Zůstaly jen dvě bandy spratků ve dvou rozdílných hudebních a choreografických světech.

Po představení mi zůstal v hlavě dojem, že mužské postavy byly jen ve vleku. Za všechno může Maria - to kvůli ní umírá Riff a Bernardo; kdyby tam neposílala hlupáčka Tonyho, mohli si jenom dát přes hubu. A za Tonyho smrt může pouze Anita. Chino a vůbec mužské motivace se potácejí v pozadí.

Maria a Anita jsou nejsilnější postavy, což by bylo v pořádku, kdyby to nebylo na úkor páru Tony-Maria. Maria je tady protřelá, zkušená, flirtující, jakoby o deset starší než Tony.

Hořkou tečkou je odfláknuté, neprožité finále, ve kterém se všechno odehraje rychle, uřvaně. Když Tony přes krev a Maria přes slzy nejsou schopni pokračovat v Somewhere, tak přichází na pomoc orchestr, a tou silou hudby je oba dva zvedne o deset metrů výš. Ale aby to mohl udělat, musí tam být pauza, musí tam být ticho k nesnesení, musí to být nečekané a nemetrické. A to všechno ve čtvrtek v divadle Orpheum chybělo.

West Side Story, krup you.

Persepolis

Chce odletět do Teheránu, ale když má při odbavení předložit letenku a pas, uteče. Sedí na lavičce, vzpomíná na svůj život a pak nasedne do taxíku a odjede. Proč?

Vizuálně je to hezké a nápadité, ale jako film to nefunguje, ba nefunguje to ani jako příběh. Marji je chvíli zbabělá, chvíli statečná, ale ani jedna poloha nemá žádný následek; ne že by to tak v životě nemohlo být, ale proč to někomu vyprávět?

Animace ani hlasy nehrají - statické nezúčastněné odříkávání textů nekoreluje s dějem (scéna návratu příbuzného po letech z vězení).

A spousta věcí zůstane nevysvětlena: proč bohatá rodina není pronásledována, proč Marji spí ve Vídni na ulici, proč, proč, proč.

Jedině snad ty květy jasmínu v podprsence, to je nápad!