Lulu

Pražské komorní divadlo, 3. června 2012

Když jsem po představení vylezl z Divadla Komedie, bylo mi smutno. Nikdy dřív jsem se tam nedostal a Lulu byla jediná hra, která se mi časově hodila do mého krátkého pražského programu. Někdo dostal vynikající nápad vzít na představení žvatlající batole, a trvalo dlouho, než byl vyveden. Navíc vedle mě seděl mladý muž, který se domníval, že je na sitcomu a že je placen za umělý hurónský smích za každou větou. (“Nevím, co mám dělat.” Smích. “Jsem v pasti.” Smích.)

Ale hlavně: Tohle má být to moderní evropské divadlo? Navnaděn Bergovou operou, očekávám mistrné psychologické drama – a dostanu devadesát minut, ve kterých se jen odvypráví, co si můžeme říct během čekání na tramvaj: Ona se provdá, on umře, tak se ona znovu provdá, on také umře, tak se provdá do třetice, a třetí umře, a ona jde do vězení, a čtvrtý umře. Celé se to děje samo, jen tak, triviálně. Jako bych odvykládal tuctovy příběh dvou, co se měli rádi a už nemají.

A přitom to začalo tak pěkně. Mladý Alva stojí v okně a chce skočit, a rozmlouvá s někým dalším (je to Escerny, ale to se nikdy nedovíme), netečně, neosobně, velmi působivě – a pak tedy skočí do prázdna, páska se převine a příběh začne od začátku. Ćekám na tu tramvaj a je mi smutno, že tak dobrá nebyla celá hra. A skoro se i rozčílím, z té promarněné šance. Vždyt přece –

A tak si začnu v duchu rekonstruovat ten příběh. Chci tu kostru smrtí obalit něčím skutečným; vymýšlím, co udělat lépe. Doplňuju si pomalu tu skládačku, mhouřím oči a chmuřím čelo. Činy nestačí, musí tam být motivace, pohnutky, osudy.

Jenomže se mi děje něco podivného. Ať to vezmu z jakého chci úhlu, ať vezmu libovolnou postavu, zjišťuju, že nemusím nic přimýšlet. Že to tam všechno bylo. Ne na první pohled, ale po deseti minutách se to všechno zaobluje, přijede tramvaj, a já v ní sedím a říkam si, že to vlastně bylo dobře vymyšlené.

Lulu jako zvířátko, instiktivně se přitulí, automaticky sáhne chlapovi do rozkroku, protože jinak jednat neumí a nepotřebuje. Podřízená jedinému muži, provdaná za jiné. Smrti se kolem ní dějí, stékají, neubližují.

Než jsem dojel na Anděla, doklaplo mi to celé. Klíčová scéna, kdy je donucena si kleknout. Všechno to opovrhování, záblesky nadřazenosti, únava, bolest. Třicet minut po představení jsem úplne otočil. Tohle přece bylo psychologické drama! Zahuštěné, zkratkovité, ale naprosto kompletní a kompaktní. Komplexní vztah zachycený jednou větou, gestem, kratičkým dialogem. Všechno to tam bylo vysvětlené, jenom jsem to nejdřív neviděl.

Naproti mně seděl v tramvaji pán se zle pochroumanou levou paží. Evidentně trpěl strašlivou bolestí, celý obličej měl zborcený potem. Při pohledu na ty na čele rašící perličky stékající po tvářích mi došlo, že jsem v divadle zažil ztvárněnou právě bolest. Bez vnějších efektů, v dlouhých devadesáti minutách. Všichni na scéně celou dobu jenom trpěli bolestí a já, hlupák, nevida pot, nepochopil.

Promiňte, pane Jařabe.

West Side Story

San Francisco, 11. listopadu 2010

Velikost zklamání je přímo úměrná rozdílu mezi očekáváním a realitou, a tak prostě West Side Story nemohla být dobrá.

Ne že by byla vyloženě špatná, ale čekal jsem víc, odchýlení, akci, distanc od ikonizovaného superhitu. Dočkal jsem se zpracování, které by se klidně mohlo hrát před deseti, dvaceti či čtyřiceti lety. Nevím, jak vypadalo broadwayské představení na konci padesátých let, ale nechodím do divadla kvůli tomu, abych viděl oživlý film z roku 1961 - a pokud ano, tak chci, aby to bylo lepší než film.

Představení zářilo, kdykoli se od filmu odpoutalo k legráckám: v tělocvičně (překlad do španělštiny), při I Feel Pretty (špičkování, kdo vydrží déle s dechem) a v Gee, Officer Krupke (tolik vulgarit a obscénních gest, že bylo publikum až znechuceno).

Jenomže to hlavní, Romeo a Julie, nefungovalo. Mezi Tonym (Kyle Harris) a Marií (Ali Ewoldtová) nebyla žádná chemie, jejich první setkání bylo naprosto nepřirozené (stáli tak blízko sebe, jako by se znali léta), nenastalo sbližování, chybělo rozechvění, zůstaly jen vyježděné koleje, ve kterých se odzpívá, co je potřeba. (A Tony se ještě neštastně žene do falsetových výšek.)

Zmizela i "rodová" nenávist, portorikánský přízvuk se objevil jen zřídka, byl vyvažován španělštinou. Zůstaly jen dvě bandy spratků ve dvou rozdílných hudebních a choreografických světech.

Po představení mi zůstal v hlavě dojem, že mužské postavy byly jen ve vleku. Za všechno může Maria - to kvůli ní umírá Riff a Bernardo; kdyby tam neposílala hlupáčka Tonyho, mohli si jenom dát přes hubu. A za Tonyho smrt může pouze Anita. Chino a vůbec mužské motivace se potácejí v pozadí.

Maria a Anita jsou nejsilnější postavy, což by bylo v pořádku, kdyby to nebylo na úkor páru Tony-Maria. Maria je tady protřelá, zkušená, flirtující, jakoby o deset starší než Tony.

Hořkou tečkou je odfláknuté, neprožité finále, ve kterém se všechno odehraje rychle, uřvaně. Když Tony přes krev a Maria přes slzy nejsou schopni pokračovat v Somewhere, tak přichází na pomoc orchestr, a tou silou hudby je oba dva zvedne o deset metrů výš. Ale aby to mohl udělat, musí tam být pauza, musí tam být ticho k nesnesení, musí to být nečekané a nemetrické. A to všechno ve čtvrtek v divadle Orpheum chybělo.

West Side Story, krup you.

Persepolis

Chce odletět do Teheránu, ale když má při odbavení předložit letenku a pas, uteče. Sedí na lavičce, vzpomíná na svůj život a pak nasedne do taxíku a odjede. Proč?

Vizuálně je to hezké a nápadité, ale jako film to nefunguje, ba nefunguje to ani jako příběh. Marji je chvíli zbabělá, chvíli statečná, ale ani jedna poloha nemá žádný následek; ne že by to tak v životě nemohlo být, ale proč to někomu vyprávět?

Animace ani hlasy nehrají - statické nezúčastněné odříkávání textů nekoreluje s dějem (scéna návratu příbuzného po letech z vězení).

A spousta věcí zůstane nevysvětlena: proč bohatá rodina není pronásledována, proč Marji spí ve Vídni na ulici, proč, proč, proč.

Jedině snad ty květy jasmínu v podprsence, to je nápad!

Y. Martel: Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek

1901 - Umírá královna Viktorie.
1902 - Osídlování západní Kanady je v plném proudu. Dvacáté století patří Kanadě.
1903 - Orville a Wilbur Wrightovi uskutečňují svůj první let
1904 - V reakci na Dreyfusovu aféru představuje francouzský premiér Émile Combes návrh zákona o úplné odluce státu a církve.
1905 - Albert Eistein zveřejňuje své pojednání o speciální teorii relativity.
1906 - Tommy Burns se stává prvním a jediným Kanaďanem, který kdy vyhrál mistrovství světa v boxu v těžké váze.
1907 - V Kanadě se začíná testovat nová odrůda pšenice, nazvaná Marquis.
1908 - E. S. Seton zakládá Boy Scouts of Canada.
1909 - R. E. Peary na třetí pokus obhajuje, že jako první člověk dobyl severní pól.
1910 - Japonsko anektuje Koreu.
1911 - V Kanadě probíhají federální volby, vyhrává opozice, která je proti snižování cel mezi Kanadou a Spojenými státy.
1912 - Po pětihodinovém obléhání umírá na pařížském předměstí anarchista Jules Joseph Bonnot.
1913 - Patentováno zdrhovadlo.
1914 - Rakousko vyhlašuje válku Srbsku. Německo Rusku. Německo Francii. Německo Belgii. Spojené království Německu. Černá hora Rakousku. Rakousko Rusku. Srbsko Německu. Černá hora Německu. Francie Rakousku. Spojené království Rakousku. Japonsko Německu. Japonsko Rakousku. Rakousko Belgii. Rusko Turecku. Srbsko Turecku. Spojené království Turecku. Francie Turecku. Egypt Turecku.
1915 - Alfred Wegener vydává pojednání O původu kontinentů a oceánů.
1916 - Německo vyhlašuje válku Portugalsku. Rakousko Portugalsku. Rumunsko Rakousku. Itálie Německu. Německo Rumunsku. Turecko Rumunsku. Bulharsko Rumunsku.
1917 - Spojené státy vyhlašují válku Německu. Panama Německu. Kuba Německu. Řecko Rakousku, Bulharsku, Německu a Turecku. Siam Německu a Rakousku. Libérie Německu. Čína Německu a Rakousku. Brazílie Německu. Spojené státy Rakousku. Panama Rakousku. Kuba Rakousku.
1918 - Harlow Shapley usuzuje, že se střed Mléčné dráhy nachází v souhvězdí Střelce.
1919 - Ředitelem Bauhausu se stává Walter Gropius.
1920 - Dada vládne světu.
1921 - F. Banting a Ch. Best objevují inzulín.
1922 - Devětatřicetiletý Benito Mussolini se stává nejmladším předsedou vlády v dějinách Itálie.
1923 - Německo není schopno splácet válečné reparace.
1924 - V. I. Lenin umírá na mozkovou mrtvici.
1925 - A. Hitler vydává Účtování, první díl manifestu Můj boj.
1926 - Rudolf Valentino umírá na prasklý žaludeční vřed.
1927 - Filmová společnost Warner Brothers uvádí Jazzového zpěváka.
1928 - Walt Disney přichází s Mikymausem.
1929 - Vychází komiks Tintin v zemi sovětů.
1930 - Clyde Tombaugh objevuje Pluto.
1931 - Kurt Gödel zveřejňuje svou větu o neúplnosti.
1932 - V Sovětském svazu je oficiální teorií a metodou umělecké tvorby vyhlášen socialistický realismus.
1933 - Hitler se stává německým kancléřem.V Postupimi je vyhlášena Třetí říše, v bavorském Dachau vzniká první koncentrační tábor.
1934 - V severním Ontariu se narodí paterčata.
1935 - Zuří hospodářská krize. Kanadští konzervativci zažívají svou nejhorší volební porážku v dějinách.
1936 - Začíná španělská občanská válka.
1937 - Japonsko dobývá Čínu.
1938 - László Biro patentuje vynález kuličkového pera.
1939 - Litevský prezident Antanas Smetona v rádiu protestuje proti násilnému připojení Litvy k Sovětskému svazu. Smetona nechce svůj projev vysílat v litevštině, protože by mu nikdo kromě jeho krajanů nerozuměl, ale odmítá hovořit jazykem agresorů a utlačovatelů. Svůj projev přednáší latinsky.
1940 - Začíná operace T4. "Nevyléčitelně" nemocní pacienti jsou "milosrdně" usmrcováni injekcí, vyhladověním, jedovatým plynem.
1941 - Maršál Pétain vyhlašuje první Den matek.
1942 - Rok nicoty.
1943 - Emile Gagnan a Jacques Cousteau vynalézají první autonomní podvodní dýchací přístroj.
1944 - Antoine de Saint-Exupéry je sestřelen nad Středozemním mořem.
1945 - Enola Gay shazuje Chlapečka na Hirošimu.
1946 - V Indočíně začíná válka s Francií. Francii posléze nahradí Spojené státy, válka ve Vietnamu bude pokračovat až do roku 1975.
1947 - Z Indie se odděluje Pákistán.
1948 - Hinduistický fanatik zabíjí Gándhího.
1949 - Pod vedením Mao Ce-tunga vzniká Čínská lidová republika.
1950 - Čína útočí na Tibet.
1951 - Arabská liga apeluje na své členské země, aby zesílily hospodářskou blokádu Izraele.
1952 - Nejvyšší soud JAR anuluje první prvky legislativy apartheiu. Parlament schvaluje vládní návrh zákona o omezení pravomocí Nejvyššího soudu.
1953 - Generálním tajemníkem OSN je zvolen Dag Hammarskjöld.
1954 - Vychází Goldingův román Pán much.
1955 - Pri automobilové nehodě umírá James Dean.
1956 - Do Maďarska vpadnou sovětská vojska.
1957 - Kanadský velvyslanec v Egyptě skočí ze střechy poté, co je pomlouvačně obviněn, že je komunista.
1958 - Boris Pasternak vrací Nobelovu cenu za literaturu.
1959 - Rodí se první thalidomidové děti.
1960 - Anne Sextonová vydává svou první sbírku poezie, Do blázince a zase skoro zpátky.
1961 - Dag Hammarskjöld umírá při leteckém neštěstí.

V roce 1921 byla shozena atomová bomba na Hirošimu, a ta zabila Alberta Camuse, když se vracel z Paříže do Lubéronu.

Jak jsem navštívil Smyčcový koncert pro vojína Donalda J. Rankina s disonantními houslemi od amerického skladatele Johna Mortona. Koncert nikdy nebyl dohrán. Joseph Conrad má podivuhodnou interpunkci. V Almayerově vzdušném zámku píše: "Slyšíš mě? Všechno jsem měl; takhle; na dosah ruky."

Způsoby umírání. Jako správce nápravného zařízení, trest smrti oběšením, ke své poslední večeři, služeb otce Preston, nespal, etickou zásadou o zachování mlčenlivosti, Váš syn se jevil, v souladu s platnými právními předpisy, nedošlo k žádnému násilí, povolily svěrače, sdílím Váš žal.

Vita aeterna - výroba zrcadel. S našimi zrcadly až do skonání světa. Na výrobu zrcadla potřebujete tekuté stříbro, jemný karibský písek a spoustu vzpomínek. Na starých zrcadlech, na okrajích nebo ve skvrnách, můžete najít řádky drobounkého písma.
Reblog this post [with Zemanta]

P. Høeg: Až nadejde čas

Kudy vlastně vede čas a jak to obalit novelou.

Škola nám určuje skleněné časové tunely - a kdo se dostane mimo ně (i kdyby šel třeba jenom na záchod během hodiny), dostává se mimo ně a mimo čas.

Je to všechno experiment a spiknutí a hnus. Humanistické myšlenky o integraci, které vedou do pekel, stejně jako segregace. Řešení není, zůstává jen strach.

Čas je různobarevná linka, která se při cestě do minulosti různě zrychluje a zpomaluje, až doběhne do krajiny událostí, ve které neexistuje posloupnost.

Dospělí se domnívají, že "dětem velice pomáhají, když je hodnotí. To se asi lidi domnívají pořád, je to ve společnosti dost rozšířené. Že je dobré být hodnocený."

Holčička vylezla na dětském hřišti na nějaké železniční pražce.
- Podívej se na mě.
- Ty jsi ale šikovná.
Holčička žádala o pozornost. Žádala jen o to, aby byl viděna. Ale dostalo se jí hodnocení.

To je strašné.

Havel: Odcházení

Je to stejný text jako v knížce, a přitom v Arše tak jiný. Z bývalého kancléře sedí v křesle jenom ten bývalý, a pak - přicházejí novináři! - najednou bývalý mizí a objevuje se opravdový kancléř, který ví, co chce, a co by býval dokázal, kdyby měl jen trochu času. Vždyť boj proti korupci byl jeho prioritou posledních patnáct let!

Ale je zásadový - nové vedení přece nemůže podpořit, novou funkci nemůže přijmout, leda by sám sebe přesvědčil, že právě tím se obětovává, ostatně jako se obětovával dřív (copak byl kancléřém pro svůj prospěch?). V centru politiky musí být člověk. Méně státu!

A více Shakespeara. Jan Tříska je v těch přechodech mezi bývalým, kancléřem a králem geniální. Zuzana Stivínová skáče ze skály (ze které?), organizuje a připálenou cibulku pozná dřív, než se hodí na pánev, a Vlasta Chramostová tam prostě i s tou pánvičkou bydlí. Čechovův sad je pokácen, tágo je zlomené a budoucí kancléř dává mat.

Samozřejmě nic z toho nemá s ničím skutečným vůbec nic společného; a Havlovi žádné béžové deky nemají.

Určitě. Možná. Asi.

Na vodě (Rejs)

Já nerad chodím do kina. A na polské filmy už vůbec. Nic se tam neděje. A ti herci...

Já jsem se narodil v červenci, konkrétně tedy v polovině července. Vlastně tedy spíše v druhé polovině července... prostě 17. července. Nějaké dotazy?

Především jsou tedy tři způsoby hlasování. Potleskem, to hlasují všichni, kuličkami, kde černé kuličky jsou pro, vlastně obráceně, černé kuličky jsou pro, nebo vlastně proti, a bílé jsou pro, případně možno otočit v případě potřeby, a konečně zvednutím ruky. To je způsob nejdokonalejší.

- Už teď bych mohl ukázat prstem na mnohé z vás... - Tak ukažte! - Mně se nechce... to všechno se dozvíte v mých básních.

Pán mluví o přírodě.

Já ne že bych měl něco proti schůzím, to jistě, chápete, že ano, ale tohle je snad, nechci, raději, prostě tak.

Samozřejmě že kritika ano a je správná, ale my se především musíme chovat tak, abychom žádnou kritiku nepotřebovali, a bude-li nás pak někdo kritizovat, tak už si s ním poradíme.

A je-li sport ta teze, pak kultura je antiteze, a naším úkolem je především syntéza.

Ta písnička není smutná. Podívejte, pán tady zpívá, že je sám a že má nějaké mlhavé problémy a žádné cíle. Ale v naší společnosti přece nikdo není sám a každý má cíl! A ty cíle jsou jasné a zřetelné, a pokus se snad občas vyskytnou nějaké problémy, tak i ty jsou jasně definované. Čili ta písnička je myslím veselá, zábavná, ironická, protože nic z toho už není pravda.

Dávám hlasovat o přesunu toho pána do gymnastické skupiny. Bude tam v kolektivu, takže nebude sám, bude plný optimismu, a hlavně přestane zpívat.

Psal na dámské toaletě, že jsem vůl, ale to mu nedokážeme, tak ho vyloučíme za to, že pije pivo. Prostor k vyjádření mu ale nedáme, ještě by se snažil argumentovat a kdo ví, jak by to dopadlo.

M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Román s příliš krátkými kapitolami.

Tak nevím, čekal jsem zázrak a dostalo se mi poučování a metapříběhu. Zasmál jsem se a pobavil, ale jen drobnostmi.

Přijde mi divné, že tytéž metody si vybavuji z Nesmrtelnosti i Žertu a snad i z Valčíku, ale tam mi nevadily. Teď mi vadí.

Odlišné světy Franze a Sabiny a Tomáše a Terezy jsou zajímavé, ale plyne z toho něco? Nějaký konflikt? Ta knížka po mně sklouzla.

Ale tohle je prostě dobré – šestý díl, patnáctá kapitola:

[Francouzi] byli tak zásadoví, že odmítali protestovat anglicky a obraceli se k Američanům na pódiu v rodné řeči. Američané reagovali na jejich slova vlídnými a souhlasnými úsměvy, protože nerozuměli ani slovo. Francouzům nakonec nezbylo, než aby formulovali svou námitku anglicky: "Proč se na tomto shromáždění mluví jen anglicky, když jsou tu i Francouzi?"

Američané byli velice udiveni tak podivnou námitkou, ale nepřestali se usmívat a souhlasili s tím, aby se všechny projevy překládaly. Hledal se dlouho tlumočník, než schůze mohla pokračovat. Každá věta pak musila znít anglicky i francouzsky, takže se schůze stala dvojnásobně dlouhá a vlastně víc než dvojnásobně, protože všichni Francouzi uměli anglicky, přerušovali tlumočníka, opravovali ho a přeli se s ním o každé slovo.

Inspirace naposledy: Jaké knihy k Vánocům?

Sedm významných osobností odpovídá na otázku, jakou knížku by chtěly darovat a jakou dostat.

Tibor Vizi | grafický designer

co bych rád daroval

Marka Míková: Roches a Bžunda

Neaktuální (protože šestiletá) útlá knížka z dílny Baobabu Juraje Horvátha vyniká jak svým obsahem, tak grafickým zpracováním. Knížka, ve které titulní hrdinové neopomenou ochutnat takovou lahůdku, jakou je Velké putování Vlase a Brady...







co bych rád dostal

Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější

Nejen o brhlíkovi, který jako jediný z ptáků realizoval hermetickou zásadu, že "co je dole, je jako to nahoře".

Olga Červinková | kojící právnička

co bych ráda darovala

Patrick Süskind: Parfém

Je to nejnapínavější kniha, kterou jsem kdy četla v němčině. Pak bych si s obdarovaným popovídala o tom, jaký je asi ten Süskind blázen, že mohl vymyslet takovou zvrácenost. Pak bych obdarovanému navrhla, abychom se složili na jinou Sueskindovu knihu Die Taube.

co bych ráda dostala

Margareta Strömsedtová: Astrid Lindgrenová

Životopis. Zajímalo by mne, co Lindgrenovou vedlo k Pipi a jak o ni musela bojovat. Páč to byl děsně odvážnej koncept, takový dítě, co chodí za školu a pere se s policajtama...

Martin Kopta | analytik

co bych rád daroval

Glenn Reynolds: An Army of Davids

Protože moc hezky popisuje svět, ve kterém žiju.

co bych rád dostal

Lawrence Lessig: The Future of Ideas

Protože jsem od něj ještě nic nečetl.

Pavla Špondrová | studentka

co bych ráda darovala

Vladimír Hučín: Není to o mně, ale o nás

Už jsem to objednala. Je to rozhovor s Hučínem, radikálním antikomunistou a odpůrcem režimu. Ještě ani nevím, komu ji daruju.

co bych ráda dostala

Michel Foucault: Dohlížet a trestat

Je to povinná četba a klasika.

Pavel Smrkovský | stavitel

co bych rád daroval

Anthony de Mello: Cesta k lásce

Tony nabízí každému čtenáři cestu k vnitřní i vnější svobodě člověka a činí tak laskavě a maximálně sdělnou formou.

co bych rád dostal

David Lodge: Hostující profesoři

David v krátkém a vtipném příběhu nastínil svět, který má svůj půvab a styl.

Silvie Dumalasová | kočkomilka

co bych ráda darovala

Ingvar Ambjornsen: Elling, Pokrevní bratři

Elling představuje životadárnou výjimku z klasického depresivního trendu severské literatury. I když to tak zprvu nevypadá, je bytostně pozitivní a na cestě k osobní zodpovědnosti a přijetí světa se všemi jeho podivnostmi nakonec (neodolatelně nesměle) dospívá k naději. Na zimu jak dělané, ostatně na jaro a ty další období taky.

co bych ráda dostala

Taschen: Fashion History, speciální edice k 25. výročí

Móda jako umění, design, kulturní klíč i sociální odraz. 720 stran v Taschen formátu. Potichu si ji přeju už dlouho, tak jsem zvědavá, jak hlasitě budu pod stromečkem výskat letos.

Adam Zbiejczuk | kavárenský povaleč

co bych rád daroval

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Možná není kult vzniklý zčásti okolnostmi vzniku, zčásti velmi znesnadněným přístupem k českému vydání každému po chuti, ale tenhle Kunderův román je super sám o sobě. Neváhejte, tohle jako dárek potěší n+1 (vás) lidí.

co bych rád dostal

Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany

Mám rád labyrinty, sbírám staré pohlednice a rád se nořím do dědečkova archivu. A Umberto Eco mě uchvátil i v případě, že recenzenti nebyli příliš nadšení, takže je to jasné.

Inspirace: Jaké knihy k Vánocům?

První várka – významné osobnosti odpovídají na otázku, jakou knížku by chtěly darovat a jakou dostat. (Hudební nahrávky zde.)

Standa Kostiha | domovník

co bych rád daroval

Ladislav Fuks: Vévodkyně a kuchařka

Rád bych ji i dostal, ale už jsem ji dostal. Je to podle mne nejlepší kniha, co kdy byla napsána (a Myši Natálie Mooshabrové jsou jenom
takovou přípravnou studií). Je to kniha, kterou lze čas od času vzít, někde se začíst a zlepšit si náladu. Vévodkyně a její komorná
Justina jsou okouzlující hrdinky, pričemž hlavně vévodčino vidění světa je tak originální, že se při knize snad ani nelze nebavit.

co bych rád dostal

Pavel Frič, Radomíra Sedláková: 20. století české architektury

Viděl jsem ji za výkladem. Zdeněk Lukeš na ni napsal recenzi, a přestože knihu vyloženě nechválí, jistě nebude špatná.

Eva Košinská | studentka komparatistiky

co bych ráda darovala

Nicole Kraussová: Dějiny lásky

Protože je to naprostá bomba.

co bych ráda dostala

Zdeněk Pešat, Eva Petrová: Skupina 42, antologie

Protože krásná, má pěkné obrázky a hezky se do toho kouká.

Pavel Kočička | oděvní dyzajnér

co bych rád daroval

Orhan Pamuk: Istanbul

Zatím to čte Alice Horáčková a prý je to tak inspirativní, že by do Istanbulu hned jela.

co bych rád dostal

Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

Je to prý výborné – podle recenzí i podle kamaráda, který je jeho velký fanoušek.

Věra Šumová | skladnice ve šroubárně

co bych ráda darovala

Stanislav Chromý: Opravy vadných sektorů pevných disků

Knížka do každé domácnosti, bez ní člověk ani bramboru neuvaří.

co bych ráda dostala

Zofia Kossaková: Křižáci

Máme je už doma, ale chtěla bych mít svoje. Lepší než od Sienkiewicze. Česky už sice dlouho nevyšli, ale i soustružník si může přečíst Kossakovou v originále.

Martin Malý | počítačový povaleč

co bych rád daroval

Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie

Ideální čtení na dlouhé zimní večery, blátivé jarní podvečery a parné letní dny, které ukazuje, že ta nejexotičtější místa a nejpodivnější věci jsou blíž, než si člověk myslí. Doporučeno čtyřmi z pěti mystiků! (Na podzim možno číst taky!)

co bych rád dostal

Světla Čmejrková: Reklama v češtině, čeština v reklamě

Nemůžu ji v obchodech sehnat a přitom bych si v ní rád početl, protože mě tyhle věci okolo jazyka zajímají.

J. K. Rowlingová: Harry Potter and the Half-Blood Prince

Varuji: Zde je řečeno vše. Kdo, koho, komu, co, jak, proč. Pokud něco z toho nechcete vědět, nepokračujte ve čtení. Po částečném zklamání z předchozího dílu úleva nad dílem téměř dokonalým.

Podstatné momenty (které si zde budu muset oživit před další knihou): Snape přechází na Voldemortovu stranu, slibuje Malfoyové, že bude chránit jejího syna. Draco má od Voldemorta úkol, umožnit Smrtijedům vstup do Bradavic. Harry je přesvědčen, že Draco je sám Smrtijed, nevěří mu to vůbec nikdo.

Snape učí obranu proti černé magii, nový učitel dostává lektvary. Harry náhodou objeví Snapovu knihu lektvarů s mnoha vepsanými poznámkami. Half-Blood Prince je právě Snape, syn mudly Snapa a čarodějnice Princové.

Brumbál odhalí Harrymu, že si Voldemort rozdělil duši na sedm částí, je nutné najít a zničit ty části (uchované v nějakých předmětech), a pak zabít Voldemorta. Jednu sedminu duše má v sobě Voldemort, dvě sedminy už jsou zničeny (deník a prsten). Klíčové slovo: horcrux.

Zbývající čtyři jsou zřejmě schované v předmětech, které se nějak historicky vážou k Bradavicím.

Jeden horcrux se Brumbálovi a Harrymu málem podaří získat, ukáže se ale, že je to jen napodobenina, někdo s inicálami R. A. B. je předběhl.

Dracovi se podaří dostat Smrtijedy do Bradavic, Snape zabíjí Brumbála a prchá. Po Brumbálově pohřbu se Harry rozhoduje nevrátit příští rok do Bradavic.

Dojmy a co z toho plyne: Snapovo vysvětlení, proč se přihlásil k Voldemortovi tak pozdě, je chabé, a když to vidím já, mohl by to vidět i Voldemort. Brumbál Snapovi stále věří, ale odmítá vysvětlit proč. Brumbál ví, co Draco chystá, a nijak mu v tom nezabrání, hádka Brumbála se Snapem, Brumbálovo chování pár minut před jeho smrtí, plus změna při Snapově příchodu, z toho všeho krystalizuje, že se Brumbál nechal zabít schválně, že požádal Snapa, aby jej zabil. Proč se ale potřeboval obětovat?

R. A. B. by mohl být (domněle) mrtvý Regulus Black, Siriův bratr.

Hvězdné války, Epizoda III

Příliš mastné kino. Prosycené popcornem. Plán B?

Všechny recenze slibovaly temnou podívanou. Tak jsem se po nějaké době začal ošívat. Kde je ta temná podívaná? A v tu chvíli to přišlo.

První díl, který jsem viděl v kině: Úvodní titulky jsou čitelné! Všichni chválili, jak do sebe všechno zapadá: Tak to je snad samozřejmost! Ale jinak to byla moc pěkná podívaná.

Zejména náznaková scéna, jak jde Anakin vraždit malá džedátka.

Digitální postavy podařené, i malej Jogurt, i ta velká kovová kašlající obluda. A ta roztomilá ještěrka! Epizoda I ani II na mě nezanechaly moc velký dojem (no dobře, přiznejme si rovnou, že byly úplně zbytečné), takže ani nevím, jestli se o padoušství toho senátora oficiálně vědělo dřív.

Škoda, že když zvedaj Černou helmu, nehraje k tomu trochu důstojnější hudba, byl by si to chudáček bez ručiček bez nožiček zasloužil.

V nejbližší době si musím pustit alespoň čtyřku. Protože jediné, co si pamatuju z epizod IV, V a VI, je "já jsem tvůj otec" a že v šestce chodil Luke v takovém děsně legračním černém oblečku.