J. K. Rowlingová: Harry Potter a Fénixův řád

Tragédie. Je to divné, různě slátané, nedeterminující. Prostě úplně zbytečný díl.

Všichni -iusové zůstávají -iusy ve všech pádech, a to mě bolí, ruší a znechucuje. Chci Siria, ne Siriuse!

Ze čtvrtého dílu si nepamatuji vůbec nic, takže se prosím nedivte, že si zde poznamenám, co se tu dělo. Ve čtvrtém díle se koná nějaký turnaj bludišti, zemře nějaký Cedrik a Voldemort nějak obživne či co, víc nevím. Ve Fénixově řádu pošle Ropucha na Pottera smrtijedy, ten jim vyšle v ústrety jelena, a pak se dozví, že je hlídán Fénixovým řádem, který bojuje proti Voldemortovi. Fénixův řád sídlí v Londýně, u Siria v utajeném domě.

Tomu, že Voldemort obživl, nikdo na ministerstvu kouzel nevěří. Ropucha z ministerstva se dostane do školy, z učitelky povýší na vyšetřovatelku a nakonec i na ředitelku, aby byla v závěru důkladně ztrestána.

Voldemort se snaží proniknout na ministerstvo kouzel, aby si mohl vyzvednout nějakou věštbu, o které se pořád mluví jako o zbrani, což jsem vůbec nepochopil. Celá knížka je úplně nepochopitelná.

Potter & spol. se dostanou k věštbě, přepadnou je smrtijedové, strašně zmateně s nima různě zápasí, až se nakonec věštba rozbije, sám Voldemort se objeví na ministerstvu, takže jeho existence je konečně uvěřitelná, ale v nejlepším se Voldemort přemístí neznámo kam a je konec. To přemisťování je úplná záhada.

Místo toho, aby Brumbál nebo někdo podobný věštbu hned na začátku zlikvidoval (= rozbil kouli), tak ji hlídají, ale neuhlídají. Proč? Sice by mohli Potterovi říct, že mu noční můry a vidiny podsouvá Voldemort a že jim nemá věřit, ale neřeknou. Proč?

Potter sice má bezpečný komunikační kanál (zrcátko) se Siriem, ale zapomene na něj. Proč? Od toho přece kouzelné dary jsou, aby jich bylo ve správnou chvíli použito. Když Jiřík pomůže mravencům a oni mu na oplátku slibují, že mu také pomohou, až to bude potřebovat, zapomene na to snad Jiřík?

Potter zapomene, že Snape je členem Fénixova řádu. Dejme tomu. Že by na to ale zapomněli úplně všichni? Neuvěřitelné.

Sirius má podezření, že Krátura byl venku. Proč se ho tedy nezeptal, když mu Krátura nesmí lhát?

Proč jsou pořád všichni postaveni před řešení situací, které by nemusely nastat? Jenom kvůli tomu, aby se mohli všichni (a Potter nejvíce) užírat odpovědností za Siriovu smrt? To je velmi chabé.

Jediné uvěřitelné na celé knize jsou výpady ministerstva. Ministerské výnosy a oznámení v souladu s těmito výnosy jsou dokonalá.

Hrdinnou postavou je Minerva McGonagallová. Její šarvátky s Ropuchou jsou báječné.

Rocky Horror Picture Show

Je to výtečné, výtečné, výtečné, opravdu výtečné.

A dneska si to pustím ještě jednou. A písničky se naučím nazpamět. A koupím si podvazky.

Ale vážně: RHPS je naprosto geniální muzikál parodující béčkové sci-fi horory. Obsahuje senzačního kriminalistu, kterým se snad inspiroval major Zeman v Býval jsem mladistvým intelektuálem, hodného a zlého vědce, no a opravdu spoustu podvazků.

Když mi před pěti lety jeden můj skotský kamarád předváděl jakýsi podivný rituální tanec s úkrokem vlevo, skokem vpravo, koleny u sebe atd atd, nechápal jsem, odkud to má. Teď už to vím a tancuji s ním.

Rocky Horror Picture Show je film pro náročného diváka.

Les Misérables

Tentokrát o londýnském představení z léta 2003.

Vysvětlení, proč jsem z tohoto špičkového představení nebyl zas tak nadšený, zabere trochu místa. S muzikálem Les Misérables (nebo — chcete-li — Bídníci) jsem se poprvé setkal v televizi: Vysílali koncertní provedení k desetiletému výročí. Na tomuto koncertu hrál velký symfonický orchestr, zpívali vybraní nejlepší zpěváci a celé to podporoval mnohasetplicí sbor.

Je pochopitelné, že takovýhle zážitek jen tak něco nepřekoná. Zejména ne česká verze s Karlem Černochem (který zpívá, jako když hroch leze z vody (copyright neznámý, via Jan Rejžek)) a pětiapůlčlennou kapelou. Jediné, co tomu chybělo, byla akce, děj.

A přesně to jsem si sliboval od londýnského provedení. Byl jsem ochoten vyrovnat se s tím, že Valjean nebude tak valžánovitý i že můj oblíbenec Javert bude méně žavértovější, než jsem zvyklý, a orchestr že bude chudší. Budiž!

Jenomže ono to kouzlo není v akci. To nejdůležitější, totiž barikádu, jsem viděl už na koncertu, Valjean bloudící po točící točně tak zajímavý není a Fantina v posteli také ne. Javertova sebevražda je řešena v rámci vztažných soustav docela vtipně, totiž místo aby on skočil dolů, most vyskočí nahoru.

Ale víc nic. I ty kostýmy jsou stejné jako na koncertě.

Pochopitelně: Pro ty, kdo znají pouze české představení, je to zážitek zcela nesrovnatelný. Jednu věc je ale třeba přiznat. Z českého představení ze začátku 90. let se pouze jeden hlas může rovnat těm velkým muzikálovým hlasům z koncertu k deseti letům Les Misérables. Hlas Heleny Vondráčkové.

Karel Kuna: Cesta do Malšic

Prózy Karla Kuny (*1970) jsou v kontextu současné tuzemské tvorby výjimečným jevem, píše se na přebalu knihy - pravdivě.

Cesta do Malšic je útlá knížka mikropovídek, někdy i jen na stránku, na dvě. Některé z nich jsou jen takové odlehčené momentky, ale za většinou se skrývá silný příběh nebo jen silná myšlenka, apel. Něco, co vás přinutí se po přečtení zamyslet, srovnat si to v kontextu svého života, a podotknout: Ten chlap ale umí psát!

Obyčejné příběhy vybroušené do démantu. Jen tak, cestou do Malšic. Až se vám bude někdy chtít cestou z hospody zvracet, nezapomeňte předtím vykřiknout: Pavlíku, ty svině!

Jistě, pane ministře

Vtipné? Jistě. A pravdivé? No, asi ano. Dává to smysl.

Řídí stát vláda nebo státní správa? Jestliže politici dělají politická rozhodnutí a úředníci tato rozhodnutí realizují, kdo má větší vliv?

Jistě, pane ministře a navazující Jistě, pane premiére jsou kultovní britské TV seriály ze života ministra pro administrativní záležitosti (a následně premiéra). Knižně jsou zpracovány jako ministrův deník prokládaný rozhovorem s jeho osobním tajemníkem, zápisky a korespondencí stálého tajemníka, vládními dokumenty, přepisy televizních pořadů apod. A je to stejně vtipné jako seriál.

Sir Humphrey Appleby, stálý tajemník ministerstva pro administrativní záležitosti, řídí ministerstvo sám a ještě se mu daří udržovat ministra Jima Hackera v domnění, že ministerstvo řídí on. Funguje to takto i v české vládě? Zřejmě ano. Jinak to totiž asi fungovat nemůže. Politici se mění, ale úředníci zůstávají. Státní správa nás chrání před blbými ministry — i před těmi chytrými.

Pokud na to přistoupíte, dostanete najednou smyslupné odpovědi na všechny své politické otázky. Proč každé zeštíhlování státní správy vede k jejímu dalšímu nabobtnání? Inu, nerealizuje to zeštíhlování náhodou sama státní správa?

Ale pak se dostanete k nějakým ne-až-tak-úplně-známým faktům a dojde vám to: Ta knížka lže. Ve skutečnosti je to všechno ještě mnohem horší.

Česky vyšlo Jistě, pane ministře ve dvou svazcích.

Apokalypsa

A na konci
smutek ve tváři
bez tvaru
bez vůně

Na konci
najednou
otočíš se
a zjistíš
že konec
není.

To jsem si poznamenal v listopadu 1997, kdy jsem poprvé viděl Apokalypsu. Bylo mi dvacet a poprvé jsem slyšel Wagnera. Po šesti letech jsem se opět dostal k příběhu, ve kterém slova jako pravidla nebo svoboda mají jiný význam.

Americký plukovník Kurtz se během války ve Vietnamu přesune do kambodžské džungle a stane se tam bohem. Armáda označí jeho metody za závadné a vyšle za ním muže, aby jej zlikvidoval. Ten se ke Kurtzovi ale nakonec přidá, a tak armáda vysílá dalšího likvidátora: kapitána Willarda.

Čím dál Willard postupuje džunglí, tím víc chápe, že život tady má, musí mít jiná pravidla. Lze ve válce vznášet obvinění z vraždy? A když dorazí až k plukovníkovi, pochopí, že v tomto uzavřeném světě existuje i jiná svoboda. Kurtzova svoboda nekončí tam, kde začíná svoboda ostatních. Kurtzova svoboda nekončí.

Přemýšlel jsi někdy o opravdové svobodě, svobodě neovlivňované ostatními, včetně domněnek o sobě? ptá se plukovník. Máš právo mě zabít, ale nemáš právo mě soudit, dodává. A vysvětluje, že v tomto primitivním světě lásky a nenávisti může být hrůza a teror tvým přítelem nebo tvým nepřítelem, kterého se musíš bát. A Kurtz se nechce bát.

Kurtz se chce nechat zabít a Willard ho zabije. V okamžiku, kdy domorodci mohutnými údery mačetou zaživa rozčtvrtí obětní krávu a mně se z toho zvedne žaludek, seká Willard do plukovníka se stejnou zběsilostí. Protože Kurtz je v té chvíli také obětinou a Willard se v té chvíli stal bohem.

Je nemožné popsat slovy, co znamená hrůza.

Philip K. Dick: Tři stigmata Palmera Eldritche

Budoucnost. OSN vládne světu, z přelidněné a přeteplené Země vystěhovává novodobé kolonizátory na okolní planety, a zdrogovaní vystěhovalci sní o Zemi.

Barbie a Ken se už nenosí. Místo toho tu jsou Perky Pat a Walt. S ještě bohatší výbavou. A když si dáte trochu Can-D, ocitnete se na Zemi, stane se z vás Pat nebo Walt a užíváte si. Soupravy PP i drogu Can-D dodává stejná firma — P. P. Layouts. PP legálně, Can-D nelegálně.

Obchod kvete, dokud se neobjeví Palmer Eldritch, dávno pohlcený vesmírem, a s ním nová droga, Chew-Z. A realita se rozostřuje. Kdo jednou vyzkoušel Chew-Z, dostal se do světa Palmera Eldritche a nikdy neví, kdy droga přestala účinkovat, pokud snad vůbec někdy přestala. Eldritchův přízrak se vrací, nenápadně tu a a tam probleskne a dá tak najevo, že to je pořád ještě jeho smyšlený svět.

Jen tu a tam se někdo promění v Palmera Eldritche s jeho třemi nezaměnitelnými rysy: ocelovými zuby, umělou rukou a elektronickými oči. Je zničení impéria P. P. Layouts skutečné, nebo se odehrává jen ve fiktivním světě? Ovládl Eldritch všechny kolonie, nebo se to jen někomu zdá? Opravdu může být Palmer přítomný ve všech zdrogovaných myslích najednou?

Autorem knížky je P. K. Dick. To dává odpověď na každou otázku. A každá odpověď je negativnější a depresivnější než předchozí. Jak jednoduché je podlehnout Zlu!

Zatímco Can-D přinášela společné vytržení, hromadnou fikci v jednom společném světě, s Chew-Z je každý sám. A tři stigmata Palmera Eldritche mají i své psychické obrazy: vyobcování, odtržení od skutečnosti a zoufalství.

Henri Chariérre: Banco (Motýlek 3)

Inu, stane se. Není každý den posvícení.

Banco začíná přesně tam, kde Motýlek skončil. Jenomže tentokrát už ta dobrodružství na svobodě nejsou tak zajímavá. Vlastně jsou místy až nesmyslná, i když možná pravdivější než útěky. A vždycky vabank.

Motýlek žije tím, že sežene, ukradne či vydělá spoustu peněz, které následně zmizí - a nic z nich nemá. Nebýt toho, že se to opakuje asi dvacetkrát, bylo by to jistě poutavé. Člověk z toho za chvilku zblbne: Proč letí z Venezuely do Španělska první třídou, když skoro nemá na nájem? Nebo už zase má?

A tak — za poslední peníze si pronajmout hnusnou hospodu, vybudovat luxusní lokál, koupit lokál, prodat lokál, přijít o peníze, pronajmout si hnusný hotel, vybudovat luxusní hotel...

Vím, srovnávám to s Motýlkem, a to bych neměl. Jsme sice o třídu níž, ale pořád přiměřeně vysoko, pořád je to docela zábava. Až na místa, kde se začne mudrovat o politice, o komunistech, o tom, jak by se tohle a tamhleto dalo dělat líp, jak to nikdo neuměl, až k tomu museli Henriho pustit atd atd.

A kdyby nebylo toho sentimentu, těch proplakaných stránek o dětství, o neštěstích a trablech.

Není to klasická "dvojka". Je to horší, protože dojde i na psaní prvního Motýlka, na velkou sebechválu, která tentokrát ohavně páchne, na jakési vyřizování účtů mezi autorem a těmi, kteří vznesli pochybnosti, zda je Motýlek skutečně podle skutečnosti.

Karel Šiktanc: Český orloj

To nejlepší z české poezie 20. století.

Nevím, jak to mám říct. Jak to vyjádřit. Je to... je to... vážně:

Lepší než Holan.

Neumím říct víc. Není ode mě větší chvály. Výš už jít neumím. Dvanáctiměsíční sbírka, ve které najdete své dávno ztracené kořeny, své nevyslovitelné touhy. Sebe, svůj strach, svou sílu, svou smrt.

Je tam všechno. Až se chce plakat.

Je to čtení na celý život.

Henri Charriére: Motýlek

Kniha odvahy a dobrodružství.

Jako kdybych vzal zase do ruky Tři muškerýry, Hraběte Monte Christa nebo Bídníky. Poutavý příběh o přátelství, zradě a všech těch mušketýrsko-vězeňských věcech — a hlavně o útěcích.

Jistě, je to všechno vymyšlené, ale bylo by to hezké, kdyby Motýlek existoval. Ta nezdolná touha po svobodě, příprava nových a nových útěků, ta vitalita a víra ve své schopnosti... Z hlediska dokončení příběhu by to samozřejmě chtělo i tu očekávanou a slibovanou pomstu nebo aspoň rezignaci na ni — žel vydáním venezuelské občanky příběh končí.

Ale i ta fiktivní realita klade otázky: Je vůbec možný rozumný návrat galejníka do společnosti? (A nemusí být až tak úspěšný, jako v případě Jeana Valjeana.) Čemu všemu je možné se přizpůsobit? Lze si zvyknout na vše?

A možná ještě zajímavější: Jak moc Charriere věřil tomu, co psal?

Milá pohádka na dobrou noc, nejlépe na jeden zátah (pozor, tlusté).

(Mimochodem, existuje ještě pokračování, zvané Motýlek 3. Zdaleka ne tak zajímavé.)

Femme fatale

Můžete změnit svou budoucnost, pokud ji znáte předem? A pokud někomu pomůžete, může pak on pomoci vám?

Žena, která sama sebe řadí k těm špatným a zlým. Nahlédne do své budoucnosti, která začíná sebevraždou její dvojnice, a pochopí, že může změnit osud — a nejen svůj.

Skutečně někdy rozhodují takové náhody? Vražda by se nestala, kdyby vrahové uviděli reklamu o půl minuty dřív. Kdyby zrovna nevysvitlo slunce, kdyby to nebyl ten stejný řidič...

Jak moc o nás rozhodují takové náhody? A když tak záleží na čase, jak dojít ke správnému rozhodnutí — kdy? Kdy udělat tohle, kdy jít tam, kdy co říct... V milionech paralelních cest si v každém okamžiku vybíráme jen jednu jedinou. A pravděpodobně tu nesprávnou.

Jenomže kdo by se chtěl topit jenom kvůli tomu, aby si pak mohl vybrat jinou nesprávnou...

Lidská skvrna

Rozpačité melodrama s Anthony Hopkinsem a Nicole Kidmanovou. Možná o lásce, možná o něčem jiném... V českých kinech od února 2004.

Snad abychom nebyli překvapeni závěrem, začíná film smrtí obou hlavních představitelů. Pak ale zase obživnou a sehrají nám příběh zamilovaného páru: sedmdesátiletého univerzitního profesora a šestatřicetileté uklízečky.

Úvod je docela podařený. Hopkins přednáší na univerzitě a podiví se, že ještě nikdy neviděl dva ze svých studentů. Skutečně existují nebo jsou to spookové? ptá se žertem Hopkins a k jeho trojité smůle spook neznamená jen ducha, ale též negra, oba nikdy nespatření jsou černoši, a na univerzitě má Hopkins spoustu nepřátel. Po obvinění z rasismu z univerzity odchází, jeho ženu z toho klepne pepka a nastává vhodný čas k seznámení se se slečnou Nicole.

Tím to zajímavé končí. Čekáme, že obě hlavní postavy budou mít jistě své velké tajemství, a dočkáme se vrchovatě. Jenže Hopkinsovo tajemství je tak nesmyslné a nepravděpodobné, že je až k smíchu. Odhalením tajemství ale film nekončí, jsme teprve někde v polovině. Nudu do konce filmu oživuje jen nahá tančící Kidmanová, případně její předchůdkyně v Hopkinsově životě.

Lidská skvrna má i poučení. Pro méně chápavé je tu dokonce dvakrát. Nejprve nám ho sdělí Hopkinsova matka, a úplně nakonec jej zopakuje Hopkinsova sestra (maminka měla pravdu, když říkala, že...).

Poučení říká, že z otroctví se nevymaníš. A osvobodíš-li se snad pomocí lži, staneš se otrokem té lži.

Pěkná byla scéna z Hopkinsova mládí: Celá rodina večeří, otec se tváří, chová a vypadá jako prezident Spojených států, má se synem vážnou rozmluvu, načež prohlásí, že už musí jít, aby nezmeškal svůj vlak. Střih nám ukáže, že není prezidentem, ba ani bohatým kapitalistou na služební cestě, ale číšníkem v jídelním voze.

Ještě jednu scénu si neodpustím: Naše dvě postavy se znají už téměř několik minut, Hopkins doveze Kidmanovou domů, ta se jej otáže, jestli nechce jít dovnitř, on nechce, tak tedy ona vyleze z auta, při odemykání dveří smyslně zakroutí levým ramenem, pak vejde dovnitř a dveře nechá otevřené dokořán. On sice nastartuje auto, ale hned zase motor vypne, protože si to rozmyslel, vleze dovnitř, vyleze po schodech do prvního patra, a tam, na posteli, leží úplně nahá Kidmanová (všimněte si, že na svlečení neměla moc času), tváří se jako že nic a tak jako nezávazně prohodí: Ahoj...

A nakonec se na zasněžené silnici opět objeví Volvo, naši hrdinové se opět zabijí a je konec.

Velké tajemství: Anthony Hopkins už od puberty tají, že je černoch, a místo toho úspěšně předstírá, že je Žid.